STARŠINA KOKOŠKA

17. ledna 2017 v 15:47 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih
Staršina naší roty má patřičnou přezdívku, jelikož trošku koktá. Říká se mu Kokoška.
Je pátek třináctého a i když je venku moc hezky, mám tušení, že se něco přihodí.


Kráčím na pozorovatelnu u Čížova, které se říká Alena. Plánuji si, že se tam budu opalovat, poslouchat rádio a třeba i hrát na foukací harmoniku. Přicházím k pozorovatelně, kde se loučím s kamarádem, který bude na Čížovské bráně. Tedy kousíček ode mne. Nezávidím mu to, protože tam musí stále pouštět za dráty zemědělce, lampasáky, lidi z geodézie a podobně. To já budu mít klid, doufám. Vylézám po rozpálených schůdcích na pozorovatelnu. Dělám si pohodlí. Ohlašuji se pojítkem, že jsem na Aleně. Škoda, že to není ženská. Pojítko bylo stálé polní telefonní spojení. Takový malý skládací telefon. Šlo s ním volat na rotu, nebo i na stanoviště hlídek.
"Tak si to užij," hlásí mi dozorčí.
Pozoruji kamaráda, který už má mnoho práce, neboť přijelo plno zemědělců. Kontroluje je a pouští za dráty.
"Tút, tút, tút," zvoní pojítko.
"Prosím," hlásím se.
"Nevidíš někde tu mrchu Britu?" Zní dotaz od psovoda, který jde zrovna variantu.
"Podívám se dalekohledem," pravím do sluchátka.
Po chvíli ji vidím a volám zpět psovodovi.
"Máš ji za Čížovem u kravína," sděluji mu radostnou novinu.
"Ta mrcha, potvora jedna, já jí ukážu," kleje psovod.
Rozebírám v klidu dvacítku vysílací stanici. Za pomoci drátku spojím dva tištěné spoje. Takto lze spustit nějaké stanice. Většinou jen cizí, ale díky za to. Broukám si s rádiem, opaluju se a téměř zapomínám, že sloužím na vojně.
"Tút, tút, tút," vyruší mě pojítko z rozjímání o civilu.
"Prosím," ohlašuji se.
"Blbče, máš tam Starého!" Huláká do pojítka kolega.
Podívám se pod sebe. Dole kráčí náš velitel roty s nějakým majorem z praporu. Samozřejmě už lezou nahoru za mnou. V největší rychlosti si zapínám bundokošili, beru si opasek se stanicí a samopal. Otevírám jim poklop, který už začali zvedat sami. Odhazuji samozřejmě ten drátek z vysílačky a dávám ji do pouzdra u řemene.
"Během mé služby se nic vážného nestalo!" Hlásím vzorně.
"To určitě. Kde máš to rádio?" Burácí na mě náš Starý.
"Jaké rádio, prosím?" Dělám hloupého.
"Jak ho najdu, dostaneš tři dny basy!" Vyhrožuje velitel.
Hm, hm, o žádném nevím," pravím skoro přesvědčivě.
"Tak dostaneš šest dní!" Přidá se major z brigády.
"Já žádný rádio..." Nedopovím mé zatloukání.
"Devět dní natvrdo!" Zařve major.
"Šest by stačilo," hájí mě náš Starej, který vidí, že jde do tuhého.
"Devět a natvrdo!"
Major běhá kolem pozorovatelny jak mladý vojín.
Stále křičí: "Kde je?! Kde je?!"
Usmívám se a klidně říkám: "Žádné tu není."
"Já ho slyšel," říká naštvaně major.
"To bylo asi z vesnice," pravím lakonicky.
Nenašel ho. Pouze dva časopisy pod střechou, o kterých jsem ani já nevěděl a jinak vůbec nic. Velmi nespokojeně slézají pomalu dolů.
Zespodu se ještě podívá na mě a říká: "Dej si na mě pozor, já to rádio najdu!"
Už ho nedráždím. Za chvíli se dívám, jak pérují kamaráda.
"Fuj, už jsou pryč. Co ti říkali?" Ptá se hned kolega sloužící na bráně.
"Snažili se najít rádio. Major vyhrožoval devíti dny basy," komentuji se smíchem.
Oba se počneme nahlas chechtat. Taky ten fígl ze stanicí znal. Další tři hodiny je klid. Foukám si na harmoniku, kterou taky nenašli, protože jsem ji měl schovanou v balíčku první pomoci.
Za nějakou dobu nás kolegové přicházejí vystřídat a my kráčíme na rotu.
"Máš jít ke Starému," říkají mi kluci v kuřárně.
"A nevíte kvůli čemu?" Ptám se všech.
Jeden z vojínů si odkašle: "Nevíme, ale vypadá to na průser."
Zaklepu na kancelář velitele roty.
"Vojín Maršálek přišel na váš rozkaz."
"Dej si pohov a posaď se," praví klidně Starý.
Sedám si. Čekám jak mě velitel seřve.
Ale s klidným hlasem povídá: "Tak kde jsi měl to rádio?"
"Pane majore," vyslovím začátek věty.
"Nech si toho majora a ven s tím!"
"Jenže já žádný rádio fakt neměl," dušuji se.
"Nepovídej," vyhrkne velitel.
"Povídám."
"Tak kde bylo, honem, nemám moc času. Zůstane to jen mezi námi," vyzvídá Starý.
"Povídám, že jsem žádný," nedopovím ani tuto větu.
"Staršino, vojín Maršálek udělá nějaké rajóny!" Rozkáže velitel.
"Tak po-pojď Ma-Ma-Mar-šálku, bu-bu-bubu-deš dělat spodní cho-cho-chodbu," sděluje radostně Kokoška.
A tak musím udělat spodní chodbu, z rajónů ten největší.
Jakmile jsem s tím hotov, přicházím za staršinou.
"Už to mám," zahlásím mu.
"Tak to-to-to se půjdeme po-po-po-podívat. A co je to-to-tohle??" Koktá škodolibě.
Stírá prach z jedné nástěnky.
"Kde se to tam jen mohlo vzít?" Divím se překvapeně.
"Tak je-je-ště je-jednou!" Rozkáže staršina.
Tak dělám chodbu podruhé, pak potřetí a až na počtvrté se to tomu šaškovi jakžtakž líbí.
"Tak vidíš, že ti to jde," říká plynule .
"A-a-ano," zakoktám zdařile.
Už z toho blbnu. Večer mám ještě jednu službu strážného u roty. Lezu tedy na pozorovatelnu, kde se mi naskytne podívaná jaká se jen tak nevidí.
Kokoška, který má domek hned vedle roty, právě přišel domů. Má tam prosklenou chodbu, takže dobře vidím, jak ho jeho stará přivítala.
"Tady máš hadr, kýbl a ať se to leskne!" Rozkáže mu přísně.
Staršina se po kolenou plazí po chodbě. Navíc mají otevřené dveře na dvorek a všechno je slyšet. Potichu se tomu směji. Ten kretén to ovšem uslyší.
"Ka-kam se to díváte? Pl-plňte si svoje-je po-po-vinnosti!" Koktá znovu jako vždy.
"Já si je plním, koukám k signálce," lžu jak když tiskne.
Jen mi pohrozí prstem. Navíc už nemá čas.
"Dělej a neokouněj, jinak nedostaneš večeři!" Nařizuje jeho manželka.
Nenápadně mi zamává. Tak tomu říkám satisfakce.
Vždycky, když přišel staršina na rotu, o nic jiného se nezajímal než jen o rajóny. "Dozorčí, uděláme si ra-ra-rajónky."
A tak mě Bůh ochraňuj před Kokoškou a jeho rajóny.
Jednoho krásného dne při ranním nástupu náš velitel, tedy Starej přijde na spodní chodbu kde stojíme v řadě.
Povídá: "Kdo je z venkova?"
To se nezeptal moc dobře, protože skoro všichni zvedáme ruku.
"Hm a kdo umí kosit?" Otáže se.
Hahaha, haha, hoho," Zní chodbou náš smích.
"Hm, tak jsem to blbouni nemyslel. Kdo umí kosit kosou?" Zeptá se znovu Starý.
To už je lepší. Přihlásí se nás asi pět.
"Potřebuji tři lidi na pokosení veliké louky," vysvětluje nám.
Už se hlásíme pouze čtyři.
"Tak pojďte vy tři," přikáže stručně.
Vybral si i mne. Přijedeme na velikou louku a bereme do rukou kosy.
"Odkud začneme?" Ptáme se navzájem sami sebe.
"Tamhle je veliká tráva, tam to bude dobré," pronese jeden z nás, který si myslí, že je nejchytřejší.
Kráčíme za ním a začínáme kosit. Znova se objeví velitel.
"Necháte toho!" Křičí zděšeně.
Přichází k nám: "To jsem si tedy vybral! Že jste nikdy nekosili?"
To se ovšem trefil. Všichni, jak jsme stáli na louce, jsme nikdy kosu nedrželi v ruce.
"Hm, to jsem si mohl myslet, ulívat se to jo. Ale to máte smůlu. Pojďte, já vám to předvedu," přikáže velitel.
Přesouváme se z prostředku louky na její okraj, kde nám Starý ukazuje, jak se s kosou správně zachází.
"Uvidíte, že než pokosíte tuto louku, už vám to půjde jedna radost," poučuje nás.
Koukáme na konec louky. Skoro tam ani nedohlédneme.
"Tak se dejte do práce, já jdu na ryby," sdělí nám Starý.
Ze začátku nám to tedy moc nejde, ovšem po delší chvíli jako bychom se s kosou už narodili.
Druhý den jsme však strašně rozlámaní. Prostě bylo toho pro začátek moc. Kokoška si mě volá k sobě.
A jéje, rajóny. Pomyslím si.
Jdu pomalu k němu do kanceláře.
"Tady ve-ve-vem těchto pět ps-ps-pstruhů a do-do-dones je kuchaři! Ať mi je udělá k večeři," rozkáže mě a už se olizuje.
Kráčím s nimi do kuchyně. Cestou na ně mlsně koukám. V tom mě napadá geniální nápad.
"Kuchaři, tady máš tři pstruhy pro Kokošku a tyto dva uděláš mně."
Kuchtík je můj mladý, poslechne mě.
S kamarádem se večer nad pstruhy jen olizujeme. Jsou moc dobrý.
Odcházíme právě včas, jelikož Kokoška taky přišel na večeři.
"Kuchaři, de-dej mi ty ps-pstruhy!" Zahuláká směrem do kuchyně.
Kuchař mu je přinese se slovy: "Dobrou chuť."
Kokoška se s podivem kouká a říká: "Kde-kde jsou ty-ty dva??" Ptá se vyjeveně.
"Jaký dva?" Otáže se s úsměvem kuchtík.
"Poslal jsem jich pě-pět," zakoktá staršina.
"Ne, jenom tři," brání se mladý.
"Zavolejte mi Maršálka," rozkáže dozorčímu.
Přišel jsem tedy na Kokoškův rozkaz.
"Kde-kde jsou ty-ty dva?" Otáže se nazlobeně.
"Koho myslíte?" Otáži se pobaveně.
"Ty dva-dva ps-pstruzi!" Zařve skoro nelidsky staršina.
"Vy jste mi dal jen tři," říkám suverénně.
"To-to tedy ne-ne," praví nesouhlasně guma zelená.
"Jo jo!" Vykřiknu já.
Chvíli se hádáme, až ho za pomocí dozorčího, který mu též tvrdí to co já, zblbneme.
Tak nakonec Kokoška uvěří, že mi dal jen tři a dá mi pokoj.
Odchází a breptá: "To-to přece, že by? Byli je-jen tři?"
Vybuchujeme smíchy.
Ovšem druhý den jsem dostal spodní chodbu. Budu ji nejspíš dělat víckrát. A taky že jo:
"To-to-tomu říkáte ho-ho-hotový?" Otáže se opět škodolibě.
"Nóóó," vyjde z mých úst.
"Ta-ta-tak ještě jednou!"
Staršina odchází a já si místo druhého mytí chodby běžím zahrát stolní fotbal. Po hodince jdu nahlásit, že je to už hotové.
"No vi-vidíš, že-že to jde," chválí mě Kokoška.
Kdyby jen tušil...
A já tuším - a vy snad též, že je již konec tohoto příběhu.
Půjdeme si udělat nějaké rajóny. Co vy na to?
Už vás slyším: "To určitě. Udělej si je sám."
"Poslušně hlásím, že je to už hotové," povídám vám.
"Ale ne-nepovídej. Tak, tak ještě je-jednou," Uslyším zase v duchu hlas staršiny Kokošky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama