CESTA DO INDIE

24. listopadu 2016 v 12:42 | Jiří Maršálek |  Různé
Cestujete rádi? Někdo zřejmě ano, jiný nikoliv. Věřte, že tohle cestování vás nebude nic stát. Též nemusíte mít strach z letu letadlem. Ani nebudete muset trávit hodiny a hodiny v dopravních prostředcích a přesto se dostanete až do Indie. Přeneseme se tam s cestovatelem Vítkem Matlochou, který o Indii poutavě vyprávěl na cestovatelské besedě v brněnském TyfloCentru. Chcete-li se s námi podívat na místa, kam se jen tak nedostanete, tak se můžete začíst.

Hned v úvodu pro všechny účastníky besedy nachystal Vítek indický černý čaj s mlékem - zvaný masala. Pohodlně se usadíme s vůní čaje a zaposloucháváme se do poutavého vyprávění. "Dobrý den. Jmenuji se Vítek Matlocha. Nejsem profesionální cestovatel, ale cestuji rád. Moje povolání je hudebník v brněnském Městském divadle, kde hraji v orchestru na pozoun. Dělám také dobrovolníka pro TyfloCentrum, jak mi čas dovolí. V Indii jsem byl dvakrát. Letos v létě podruhé. O této cestě vám postupně budu povídat co jsme zažili a jaké to bylo. Celému vyprávění bych chtěl dát takovou tvář slovy známého britského politika, že řečník má vyčerpat téma, nikoliv posluchače. Letos jsme byli napřed ve stejné sestavě s dvěma kamarády v Bílých Karpatech, tak jsme si řekli, že tu máme takové hory, že pojedeme rovnou do Himalájí." Všechny nás Vítek rozesmál hned v úvodu a slibovalo to velice zajímavé popsání celé výpravy. Ale už nechme pokračovat opět našeho milého cestovatele. "Taková klasická otázka, kolik to stojí a kde na to berete peníze? Tak my nejsme žádní boháči, jsme muzikanti. Hlídáme samozřejmě akční letenky na Internetu a podle toho vždy vyrazíme na nějakou destinaci. Tentokrát nám vyšla Indie, do které je dobré zvolit čas odletu, podle toho jaké je tam počasí a kam se chce člověk vydat. Naplánovali jsme západní Indii, což je sedmá největší země na světě. Sama o sobě by vydala za kontinent. Je to druhá nejlidnatější země. Pokud se nepletu, tak má 1 266 883 598 obyvatel. Není nouze o to se tam ztratit v davu. Je to obrovská kontinence, která se skládá z dvaceti devíti spolkových států. Kdyby chtěl člověk procestovat celou Indii, tak by byl jeden život málo. Cestu jsme si naplánovali a letenky jsme kupovali půl roku dopředu. Vždy si vybíráme zajímavá místa, která bychom chtěli vidět. Do Indie samo o sobě je nejlepší vyrazit na místa, kde jsem byl poprvé jako je Tádž Mahal a Nové Dillí v naší zimě, protože tam je příjemných dvacet pět až třicet stupňů. Přes léto tam je zhruba kolem padesáti stupňů. Letos jsme vyrazili v létě, kdy je jediná šance se dostat na hory, protože nejsou zasněžené a je tam příjemných pětadvacet stupňů. Jeli jsme na přelomu srpna a září, tak jsme tři kamarádi vyrazili do Indie letadlem z Vídně do Nového Dillí s tím, že se nějakým způsobem pokusíme dostat do těch hor. Do hor jsme se přemísťovali autobusem a protože jsme neměli jízdenky dopředu zarezervované, tak jsme museli dotyčného úředníka trochu podplatit. Což se nám podařilo a měli jsme lístky a mohli se vydat na sever Indie. Ty vzdálenosti jsou tisíce kilometrů, tak jsme to museli udělat s nějakou přestávkou i vzhledem k nějakému výškovému převýšení, které nás čekalo a tím se pojí i úbytek kyslíku a těžší dýchání. Jeli jsme tedy z Nového Dillí do města Manali. Jeli jsme autobusem přes noc zhruba třináct hodin. Mohli jsme se vyspat i občerstvit, protože nám zastavovali na krátké přestávky. Městečko Manali zasahuje už do toho obrovského pohoří Himalájí. To jsme se přesunuly do dalšího státu Himáčalpradéš. Indové jsou velice silně nábožensky založeni. V Indii je nejvíce rozšířené náboženství: hinduismus, pak zhruba islám a buddhismus. Ještě vím o jednom co se nás týkalo je to džinismus. Je co do počtu stoupenců sedmé největší náboženství světa. V Manali jsme se zdrželi tři dny, než se nám podařilo sehnat další autobus. Je to hodně hinduistické město a abych to přiblížil, tak ty hory kolem Manali byly hory tři tisíce metrů nad mořem. Takové bych řekl Alpy a relativně tam byl čistý vzduch. Zůstali jsme zde též proto ty tři dny, abychom si zvykli na nějaké převýšení. Byly tam místní lázně, kde voda vyvěrala přímo z hor. Měla asi čtyřicet stupňů a takový zápach jako síry. Dost nás zarazilo při návštěvě lázní, že se nikdo nekoupe. V té vodě se totiž nedalo takřka vydržet. My jsme to zkoušeli a vydrželi jsme tam pouze půl minuty. Taky jsme si zde udělali menší výpravu na zdejší vodopády, které zde vyvěraly ze všech hor. Ty hory byly ještě krásně zelené a porostlé stromy. Vodopád byl přibližně vysoký dvě stě metrů. Přímo z vodopádu vyvěrala horká voda, která samospádem vtékala do těch lázní. Ještě jsme měli hlavní úkol sehnat další dopravní prostředek, se kterým bychom se dostali do snad nejvýše položeného města na světě, které se jmenuje Leh. Leh se nachází v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem. Obě pohoří mají nejvyšší vrcholy přes 6000 metrů vysoké v nadmořské výšce okolo 3600 metrů. Jeli jsme autobusem a čekalo nás největší převýšení pět a půl tisíce metrů nad mořem. Cesta se táhla v těch obřích velehorách serpentýnami. Silnice byla občas asfaltová a občas jenom kamenná. Svahy jsou nezpevněné a občas jsme zahlídli nějaký vrak automobilu pár kilometrů pod námi. Člověk měl smíšené pocity, ale úplně nám to vynahradily ty okolní hory, které skýtali pohled na krajinu stepní až pouštní. Samé kameny a do toho ty zasněžené vrcholky majestátních hor nám stály za to cestování. Cesta trvala dva dny, takže jsme měli dost času na rozjímání a přemýšlení. Dojeli jsme do města Leh, který se nachází úplně na severu Indie. Je to město v Himalájích, bývalé centrum království Ladákh, nyní okresu Leh, ve svazovém státě Džammú a Kašmír. Zde žije převážná část budhistů. Jsou velice milí a usměvaví." Nyní je možnost si prohlídnout několik fotografií a Vítek ještě zvládnul odpovědět na pár dotazů. Pak se znova vrátíme do nejvyššího města na světě. "Zhruba týden jsme zde zůstali, abychom se aklimatizovali než se vydáme ještě výš do hor. Čas jsme využily tak, že jsme jezdili se dívat po okolí na ty budhistické chrámy. Ochutnávali jsme místní jídla, která jsou hodně kořeněná a pálivá. Nejvíce nás zaujaly Tibetské momo knedlíčky. Jsou oblíbeným jídlem i v Nepálu. Byl to malý plněný knedlík z rýžové mouky plněné zeleninou anebo masem. V Indii se samozřejmě nejí hovězí maso, protože kráva je pro ně posvátné zvíře. Našli jsme si pro nás takový zhruba týdenní výlet od dvou jezer. Jedno se jmenovalo Tso Kar a druhé Tso Moriri. Jsou to solná jezera přímo v horách. Museli jsme si sehnat povolení, abychom mohli tu naši trasu absolvovat. Povolení udělují jen na sedm dní a o povolení můžete zažádat jen jednou za rok. Takže jsme si proto naplánovali sedmidenní výlet k těm dvěma jezerům. Nechali jsme se dovést místním taxikářem k prvému jezeru Tso Kar. Dál jsme šli pěšky s celým vybavením. Stan, spacáky a jídlo na celý týden. Krajina byla pustá a co nás zachránilo, že tam tekla voda, protože tu si nést na celý týden, tak to by se už nedalo. Pili jsme tedy čistou horskou vodu, ze které nám nic nebylo. To narážím na věc, která je typická pro jakékoliv cestování po Indii, že nemají žádné hygienické normy, takže když člověk sní nějaké pouliční jídlo, tak neznám nikoho, kdo byl v Indii a vyhnul se mu průjem. Vyrazili jsme na ten vandr. Vyšli jsme tedy od jezera Tso Kar a krajina mě připomínala skoro poušť. Občas se objevili nějaké traviny podél bych řek skoro bažin a okolí lemovali štíty šesti tisícovek hor s těmi už zasněženými vrcholky. Sníh nás samozřejmě překvapil na což jsme nebyli příliš připraveni. Nepočítali jsme, že v září nás tohle potká. Oblečení bylo dobré, ale v noci teplota klesla pod nulu a měli jsme jen letní spacáky, tak jsme byli rádi, že jsme tři ve stanu. Zde byl další problém, že už jsme se pohybovali čtyři tisíce metrů nad mořem až do pět a půl tisíce metrů nad mořem jsme vyšli nejvýš. Tak problém s kyslíkem, ten úbytek kyslíku je strašně znát. Zprvu se to zdálo jednoduché, ale že jsme měli málo toho kyslíku, tak jsme šli třeba šest kilometrů čtyři hodiny. Postupně jsme tu cestu překonávali, kraj byl pustý. Občas jsme narazili na pastýře, kteří vedli stáda kašmírských koz." Nyní nám poslal kolovat kašmírskou pašmínu. Pašmína je ten nejlepší materiál. Vlna je z hrdla a břicha z té kozy. Kašmír je ten zbytek vlny z toho těla. V těch horách bylo vidět obrovská stáda těch kašmírských koz. Občas i nějaké ovce. Taky někdy byli vidět koně u kterých nikdo nebyl, protože nebylo potřeba je hlídat. Když někdo chtěl, tak ti pastýři věděli, kde koně nechali a přišli si pro ně. Pro mě bylo překvapení, že jsme viděli jaka. Až po tomto výletě mě místní říkali, že se tomu zvířeti máme vyhýbat, že je velice nebezpečné. Tak jsem si říkal, že když jsem se k němu na dva metry přiblížil, abych si ho vyfotil, že to nebyl dobrý nápad. Je to kráva s velkými rohy a je chlupatá. A potkali jsme také osly. Úžasný zážitek byl pohled na noční oblohu v Himalájích, kdy nikde nebylo žádné světlo, tak jsem Mléčnou dráhu nikdy tak neměl šanci pozorovat. Jedinou věc jsme ochutnali a to sýr, který mě připomínal italský parmazán. Špatně se nám odhadovala vzdálenost, protože zde nebyly žádné stromy. Takže co se nám zdálo krátký úsek, tak jsme ho šli třeba i šest hodin. Mírně nás to deprimovalo. Postupně jsme doputovali k druhému solnému jezeru, které se jmenovalo Tso Moriri, pak do města Korzok. Zde se nám podařilo sehnat někoho, kdo by nás zavezl zpátky do města Lehu. Místní nám sehnali chlapíka z jednoho chrámu, který vezl nějakého lámu na oslavu budhistického svátku, který bývá jednou za jedenáct let. Tak nás vzali sebou. Z Lehu jsme letěli letadlem do města Chamu. To byl už spíše tropický pás a bylo zde velké horko a vlhkost. A pak vlakem jeli do města Angricar, stát Pancháb. Zde je sikhismus a sikhové. Je to sedmé největší náboženství na světě. Asi dvacet miliónů stoupenců. Je vyhlášené svým zlatým chrámem. Na vodě postavily chrám celý ze zlata. Sikhové se vyčlenili z hinduismu, protože odmítali ten kastovní systém. Měl jsem silný zážitek, kdy jsme dostali najíst zadarmo v takové velké jídelně, kde všichni bez rozdílu na společenské postavení sedí na zemi a mají stejné jídlo." Ještě jsme si mohli prohlídnout baťůžek z velblouda a pár hudebních nástrojů jako Tibetskou mísu a bubínek, který se dává pod paži. Následovalo ukončení besedy a velký potlesk řečníkovi Vítkovi, který vyčerpal téma a nás nikoliv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama