Znojmo - vidím tě dvojmo

19. dubna 2016 v 13:14 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Znojmo - vidím tě dvojmo
Tak akorát kulový. Už si dávno nemohu říci: Znojmo, vidím tě dvojmo. Z jediného důvodu, že
vůbec nevidím, a za mě se dívá můj vodící pes César. Někdy mě přivádí do rozpaků,
když se zastaví a otáčí hlavu za nějakou mladou ženou. Zvláště v letních měsících, když
toho na sobě dívky moc nemají.


Do kopce jde jak zmoklá slípka, tedy v jeho případě
suchý a unavený pes. Ale jakmile projde dívenka v minisukni, okamžitě ožije. Hladově
po ní zírá, jak blbý. V duchu se vždy musím smát, ale občas je mi za něho stydno.
Inu, chlapa v sobě César nezapře. To se mi frajeří, když se nemohu podívat. Kdybych
viděl, tak kdo ví, jestli bychom nečuměli oba. Jako jednou ve Vranově nad Dyjí. To
jsem měl ještě zrak dobrý, a byl jsem doslova v Jiříkově vidění. Ostatně si to mohu
dovolit, protože se Jiřík jmenuji. Vranov máte kousek od Znojma, co byste kamenem
dohodili. Byl jsem tam s kamarádem. Šli jsme právě z přehrady, když vtom naproti
nám jela na kole krásná dvacítka z mírného kopečka. Měla kraťasy a tričko a mile se
usmívala. Najednou jí vyklouzlo z trička levé ňadro. Bylo to jako kouzlo. Patnáct metrů
před námi. Určitě jsme se jí v té chvíli nedívali do očí. Nádhera. Prostě kůzle se chtělo
podívat na svět a také nás pozdravit. Stále nádhera. Dívka přestala šlapat, ale neustále
se usmívala. Pravou rukou opět ňadro schovala tam, kam patří. Co vám budu povídat,
my zírali, jako svatí za dědinou. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdybych už
tehdy měl Césara. Asi by pronesl zvuk obdivu, na který jsme se tenkrát ani nezmohli.
Tak jsem nakonec rád, že se ten můj chlupáč dívá za mě. Kdo ví, co si představuje. Inu
je to mužský.
Já si můžu dát tak akorát Znojemské okurky a fandit Znojemským Orlům.
Co vám jinak budu povídat. Přesto si vzpomínám, že jsem ve Znojmě vojančil, ale
také jsem tam něco zdolal. To už zase tak dávno nebylo. Ve městě Znojmě mají
nejen pěkné ženy, dobré okurky, ale i umělou horolezeckou stěnu. Kdysi jsem docela
dost sportoval, ovšem, už je to opravdu hodně dávno. Šli jsme s nevidomými zdolat
Znojemský devítimetrový Mount Everest. Když jsme se ocitli v hale tváří v tvář strmé
stěně, připadali jsme si všichni jako horolezci v Himalájích. Převlékli jsme se do
patřičného oblečení a obuli, navlékli do kšírů, a vzhůru k vrcholům. První čtyři metry
jdou výborně. Lezu poprvé a na středně těžké dráze. V pěti metrech mě na vedlejší a
náročnější trase předhání ženská. Moje sebevědomí jde rapidně dolů. To se projevuje
velice brzo. V sedmi metrech padám. Ještě, že jsem jištěný. Přesto jsem se dost leknul.
I můj pes, který hrůzou zakňučel. Visím tedy v sedmi metrech ve šrákách. Mladá žena
zatím zdolala vrchol a slaňuje dolů.
"To zvládneš, neboj," vesele pronese, když vedle mě klouže po laně.
"Si piš!" zabručím skrz zuby.
Znovu se snažím překonat sedm metrů. Opět se stejným výsledkem. Jako tvrdé
Y se houpu ve šrákách. Ta ženská mi ale dala. Sebrala mi veškeré sebevědomí, a přes
tenhle úsek se zřejmě ani nedostanu. S veškerou námahou se mi podaří zrádné místo
zdolat. Pomocí rukou i nohou se škrábu výš a výše. Použil bych klidně i zuby, ale
zřejmě by mě to nepomohlo. Už jsem pod vrcholem. Dýchám, jak bych běžel málem maratón. Šup a hop a vrchol je dobyt. Slaním skoro jako profesionál. Ovšem dole se mi
roztřesou obě ruce i nohy. Připadám si skoro jako zedník, který se celý den nezastaví
a běhá a pracuje na lešení a nahazuje lžící maltu. Nebo kdybyste pracovali půl dne se
sbíječkou. Tak jsme se pěkně zapotili, už se můžeme v klidu převléct a odpočinout.
Ten třas v rukou trval vážně skoro pět minut. Nikdy bych nevěřil, jaká je to makačka se
někam vyšplhat. Nejen horolezci mi dají za pravdu. V tom horku jsem navíc orosený,
jako pěkně chlazená plzeňská dvanáctka.
Z náročného šplhání půjdu s ostatními rovnou do vany. Bude to obrovská
vana. Havrani padají horkem a my budeme padat volným pádem do rozbouřených vln
koupaliště. Nádherný tobogán a velká skluzavka. To se musí vyzkoušet. Vylézt nahoru
žádný problém. Chvíle napětí a po hlavě dolů. Jú, to jede. První serpentina, druhá, třetí a
čtvrtá. Hladké přistání na vodní ploše. Znovu nahoru. Děti nemají žádnou šanci. Teď to
vezmeme po prdeli. Tak jedeme, a za mnou! Dole velký výstřik kapek nad hladinu. Zní
jásavý vřískot. Takhle to dopadne, když si po letech zavzpomínáte na dětství. Vzhůru
na skluzavku. Jak malí kluci. Po břiše dolů. Jé! Nabral jsem si do nosu vodu. Tak rychle
na břeh a do bazénu. Plavu si to nevím jak, nemám prsa, nemám znak. Mám jen hlavu
plnou ideálů, jak zpívával Waldemar Matuška. Někdo mě tahá za plavky dolů pod
hladinu. Tak to může být jedině mořská panna, nebo vodnice. Panny už dneska nejsou
a vodnice také ne. Že by podvodnice? Plavčík to je, ovšem v podobě ženy. Já věděl, že
to bude něco podobného. Rusalka bledá, nikdo jí najíst nedá, tak ať si jde raději hrát s
dětmi spadla lžička do kafíčka.
Dobře opálený muž si stoupne na skokanský můstek. Je opravdu nádherně
opálený. Krásná dívka, která k němu patří na něj volá:
"Zapomněl jsi, že máš kšandy!"
Opravdu je vidět bílé kšandy na jeho skoro hnědé kůži.
"Nezapomněl jsem je sundat, mám je tam zatím natrvalo," huláká na tu dívku.
Ona nechápe a chce, aby jí to vysvětlil.
"Pracoval jsem na dvoře a měl jsem kšandy, aby mě nespadly kalhoty, a tohle
je výsledek!" podal hlasité vysvětlení, než skočí do vody, která vystříkne do všech stran.
Studené kapky dopadnou na rozpálená záda opalujících žen. Ty zaječí, jako Viktorka u
splavu. Akorát s mužem, který měl záda chlupatá jako medvěd, to ani nepohnulo. Přes
jeho hustě chlupatý kožich žádná kapka nemohla a neměla ani šanci proniknout.
Osušíme se a půjdeme se zahřát s vínkem na besedu. Co by si člověk mohl
dát? Co třeba Znojemská Venuše? V tomto úrodném a slunném kraji jsou vína lahodná.
Lahodí vašemu oku, jako ženy v kraji Znojemském.
Co by tomu říkala Znojemská Libuše?
"Vidím město veliké, které hvězd se dotýká. Znojemská dolina, lautr rovina,
kraj révou oplývající a sluníčkem zářící. Zde vínům a okurkům se bude dařiti, i pivo
zde budou vařiti. Jízda králů se zde bude pořádati, a víno Znojemské vyhrávati."
Snad zde i Jiřík jel z vinohradů z jižních svahů, ty měl nejvíce rád. S přáteli se
opíjel a po čase do lázní odjel a vznikl Jiřík z Poděbrad.
Také král Miroslav zde popíjel a blízko Znojma vesnici vystavěl, která po něm
se jmenuje Miroslav.
Půjdeme se podívat do TyfloCentra pro nevidomé na besedu. Těším se na
vínko, ale z nějakého důvodu či zázrakem se zde vínko proměnilo ve vodu. Chutná je
a lahodná, tak si ji dám s chutí, rád. Bývalá kolegyně se mě zeptala, jestli bydlím, tam
kde jsem bydlel.
"Ano, bydlím tam. Kde jinde," rozverně odpovím. Pro ostatní přítomné moc
zajímavá informace.
Vyzvídám, kdepak je uzené, Znojemské okurčičky a vínečko? Dozvěděl jsem
se, že kdyby to věděla, tak tam také půjde. Poprosí mě o CD z nové knížky. Zkouší jej
přehrát na přehrávači. Ozve se titul knížky: Humorné příběhy 2 - Když človíček blázní.
"To souhlasí, dnes blázní kdekdo," dodávám s lehkou ironií.
Kolegyně posouvá nahrávku o stopu dále. Ozve se další název příběhu: Jak
přijít do blázince.
"Tam asi skončíme brzo všichni," opět konstatuji. Bývalá kolegyně mě uvede
a představí.
"Tak můžeme tedy začít a uvidíme," s úsměvem zahajuji povídání.
Velice povzbudivá věta pro nevidomé - že uvidíme.
Kolegyně se ještě zeptá jednoho klienta, kterému stále plete jméno, jestli dělá
na počítači. Dozví se, že ani ne, ale že se jmenuje tak a tak. Kolegyně se omluví.
"Na sklerózu ještě nemám věk ani nárok, ale už ji mám," dodá na vysvětlenou.
Vrznou dveře, a objeví se jeden opozdilec. Dříve než mi bývalá kolegyně předá
opět slovo, tak pronese, že je ráda, že jsem tak plodný. V místnosti se ozve smích.
Samozřejmě myslela v psaní. Ostatně čtyři knížky, které s sebou mám, a pátá se již bude
brzo tisknout, tomu nasvědčují. Než mě slovo předala, ještě dodala, že se jí moje knížky
moc líbí, a těší se na další.
Je vidět, že holka se mnou nepracovala přes rok zbytečně, a že pochytla ode mne jen
to nejlepší. Jinak tu sklerózu ještě nemám, tu musela chytit někde jinde a od někoho
jiného.
Úvodem se představím a prozradím záměrně svůj věk. Abych se pak někde
nedočetl, že mám o šestnáct let méně, než ve skutečnosti. Což o to, jak dodal jeden z
klientů: "To by se dalo brát."
Snažím se poutavě vyprávět, proč a jak došlo k tomu, že jsem se dal na psaní.
Odpovím i na pár dotazů. Poslechneme si ukázky ze dvou knížek. Pak je mi naplácáno.
Myslím tím potlesk. A dostávám úplatek.
"Už jsem si myslel, že úplateček nebude," popichuji mou bývalou kolegyni.
"Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš," a podá mi velkou čokoládu do
ruky.
Tomu se přece nedá odolat, takovému sladkému pokušení. Pak se řekne, neber úplatky.
Ale musím prozradit i na svého chlupáče, že i on úplateček přijal v podobě psího
pamlsku. Můj pes je totiž úplatný. Když chci, aby snědl granule, musím ho napřed
uplatit dvěma piškoty. Čas neúprosně uběhl, a musíme se loučit. Tak tedy nashledanou
Znojmo a snad tě někdy zase uvidím - třebas i dvojmo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama