Vzpomínání na Kuklíkování

25. dubna 2016 v 17:03 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Vzpomínání na Kuklíkování
Malebná vesnička Kuklík je nejen stálou inspirací pro malíře, ale
i pro turisty. Poloha: Obec je součástí kraje Vysočina. Leží na území
Žďárské vrchy 9,5 km severně od Nového Města na Moravě a 2,5 km
od Sněžného.
V obci jsou dva chráněné stromy.
Na Kuklíku u č. 10 lípa malolistá s výškou 22 m a v části Chobotský
dvůr lípa velkolistá s výškou 25 m a obvodem kmene 820 cm.
V dolní části obce se zachovala hráz rybníka Kukla, protržená
v roce 1848.
Rybník zadržoval vodu pro sklárnu ve Vříšti a pro zkujňovací
železářské výhně ve Vříšti a v Líšné. Název malé vísky byl zpočátku
Výmyslice.


Tak se totiž prvně jmenoval Kuklík.
V roce 1564 již byla obec Výmyslice uvedena mezi vesnicemi, které
dal Vratislav z Pernštejna do zástavy Novému Městu. Současný
název vznikl podle rybníka Kukla.
Člověk se sem rád vrací. Doufám, že i jeho věrný přítel pes. Na
víkendových pobytech, které pořádá TyfloCentrum Brno jsme již byli
nepočítaně. Tyto naše pobyty jsme si nazvali Kuklíkování. Podle názvu
penzionu i vesničky. První podzimní návštěva byla na prodloužený
víkend od čtvrtku do neděle. Protože domluvený doprovod
ještě chodí do zaměstnání, tak volím přepravu na místo autobusem.
Ostatní účastníci jedou vlakem s dvěma přestupy. Skupinka bývá
kolem deseti lidí.
Míla sebou táhne kufr na kolečkách. Ach jo. Můj baťoh není velký.
Navíc je z poloviny naplněn věcmi pro psa.
Odjíždíme ze Zvonařky v Brně. Cesta trvá dvě hodiny a čtyřicet
minut. Podstatně o hodně méně než jízda vlakem. Čas uplynul.
Vystupujeme na rozcestí. K penzionu to máme necelý kilometr.
Míjíme poštu, která bývá otevřená dvakrát v roce. Ve středu a v listopadu.
Cézi běhá nadšeně po poli. Vyhrabuje myšky. Kráčíme po vedlejší
silnici, která vede k našemu cíli. Bágl na zádech. Za sebou táhnu kufr
své přítelkyně. Závidím Césarovi jeho volnost. Ostrá zatáčka, kde
slyším téct potůček. Ještě menší kopeček a už je vidět červená střecha
penzionu.
Dostaneme provozní instrukce, klíče od pokoje a jdeme se ubytovat.
Bydlíme v prvém patře. Pokoj číslo osm. Po večeři chceme jít
k památné lípě. Vyjdeme z budovy, dáme se doleva. Za potokem
vpravo. Chlupáč při pohledu na čistou pramenitou vodu se neovládl.
Ozvalo se žblunknutí. Už je tam. Nestačil jsem se ani nadechnout,
natož ho zavolat.
Pes sedí v potoce. Má na tváři slastný výraz. Najednou si lehne.
Tuto koupel si labužnicky vychutnává. Je docela zima, tak se vracíme,
abychom ho osušili. Vycházku musíme nechat na zítra. Po snídani
si zopakujeme včerejší plán ještě jednou. Tentokrát bez koupele.
Pouštím Césarka až za potokem. Dnes trochu svítí sluníčko, ale fouká
studený vítr. Lípa se nám líbí. Měří dvacet dva metrů. Je vykotlaná.
Píše se zde, že se do ní schovala paní učitelka s dvanácti žáčky před
deštěm. Dotýkám se staré kůry. Co všechno musela lípa už pamatovat.
Vlezeme si dovnitř. Samozřejmě za námi i César. Zvědavec
jeden. Strom stojí sám na malém kopci. Všude dokola louka. Jen pár
metrů opodál jedno osamělé stavení. Obejdeme si celý strom. Pomalu
kráčíme nazpátky. Chlupáč se válí. Jenže v nějakém rašeliništi.
Je jako čuně. Nechám ho tedy podruhé vlézt do studeného potoka.
Nadšeně tam hupsne. Kochá se v listí, aby vysušil trochu mokrý kožíšek.
Rychle do tepla. Tam ho důkladně vytírám a balím do ručníku.
Kuklík má ve znaku běžícího koně a květinu. Proto si nemůžeme
nechat ujít odpolední procházku k ovčí farmě Chobot. Zde se prohánějí
koně. Taky tam jsou ovečky. Zasmějeme se tomu, jak bečí berani
a jehňátka.
Na dotaz, jestli se jim líbí naše vláda, zaznělo: "Néééééé!"
Večer si zajdeme trochu zazpívat. Je pozdní večer a struny mandolíny
rozeznívají i naše srdíčka. César, který se evidentně nudil, si
určitě zpíval písničku od pana Suchého. I když trošku upravenou.
Pramínek provázků, ti rozpletu potají,
To abys věděl, že tě mám rád.
Pramínek provázků, rozpletu potají,
To proto, že se to má.
Haf, haf, haf, dal jsem tomu na frak… vodítko rozcupoval dokonale
a bezvadně oslintal. César nám zajistil program po zpívání. Trvá
skoro hodinu, než dáme vodítko nějak dohromady, aby ještě mohlo
chvíli sloužit.
Na další den připadla návštěva vesnice Sněžné. Zdejší cukrárna
je vyhlášená široko daleko. V ní si odpočineme po nenáročném pochodu.
Ochutnáme skvělé zákusky i kávu. Cukrárnou se dá projít do
restaurace. Docela účelové. Setkáváme se s naší skupinou, která se
jde podívat na japonskou zahradu. Připojujeme se k nim. Čekala nás
výstava a prodej bonsají a misek na ně. Dala se zde pořídit i keramika.
Na závěr nám zahrála bambusová zvonkohra.
V pozdním odpoledni máme soutěž v ruských kuželkách. Míla
naházela o něco více než já. Nevedeme si vůbec špatně, přesto jsou
tady lepší borci. Večer v místním baru proběhne vyhodnocení kuželek
a předání cen.
V neděli dopoledne vycházka k farmě oveček. César hopsá na
okraji lesa, až to duní. Dobře se vyběhá a pěkně přitom funí. Na rozloučenou
máváme ovečkám i památné lípě. Pomalu balíme.
Loučíme se s naší skupinou, kterou odváží majitel penzionu do
Nového Města na vlak. My se pokusíme dostat do nedaleké vesničky
Odranec. Ten stoupák, který má být dva kilometry, nás tam zavede.
Moje milá Míla pěkně funí a zdá se nám, že kopec nikdy neujdeme.
Ale povede se a dojdeme k rybníčku. Zde chytá rybář kapříka. Možná
sní o zlaté rybce. Vlnky mu však šeptají, že tady žádná není. Za
Houdkovou stodolou hrají kluci fotbal. Balón jim přeletí přes plot
k silnici. Kopu jim ho zpět. Cézi kňučí, protože ho chtěl. Zřejmě
v této vísce nebude moc obyvatel. Mají zde hasičku, obchod a malé
hřiště. Stavení, která jsou určitě dost stará. Navečer odjíždíme domů autobusem, který je pořádně narvaný. Ale zvládneme to a zbyly
krásné vzpomínky.
Druhý pobyt byl pracovní s velkou skupinou spolupracovníků
a klientů.
Budeme zde celý týden. Cestujeme vlakem s dvěma přestupy. Ještě
musíme na autobus z Nového Města. Césarek je nadšený, protože
má velkou smečku.
Ubytujeme se, se mnou na pokoji je nevidomý Rosťa. Mladý kluk,
se kterým je legrace. Je mu stále zima, jelikož trpí nedostatkem otužilosti.
Každou větu začíná slovy: "Tak nějak, jako."
Otvírám ventilačky, aby nebylo horko hlavně psovi. Neuplynou
ani dvě minuty a on chce, abych okno zavřel. Přemluvím ho ještě na
chviličku. Bydlíme na pokoji číslo tři v přízemí. Cézi mě stále vodí na
dvojku, kde jsou kolegyně. Pacholek jeden. Večer po venčení znovu
větrám. Po pár minutách Rosťa řekne, že se chce převléct do pyžama.
S úsměvem jsem se ho optal, co mu v tom brání. Poukáže na otevřenou
ventilačku.
"Neblbni, to zvládneš," říkám a jdu to raději přivřít. Ukazuji mu,
jak manipulovat s tranďákem.
Po chvilce.
"Jirko, zapni prosím rádio."
Pravím mu, aby ho pustil sám. Je k němu blíže."
Tak, nějak, jako, jsem to nepochopil."
Nezbývá, než vstát a zapnout rádio. Přitom otevřu okno.
Za deset minut se opakuje jeho prosba, že je mu chladno. Zima
přece vypadá jinak. Odpovím mu, aby se zakryl. Hurá! Okno mohlo
být půl hodiny otevřené. Tohle byla docela rekordní doba.
Druhý den časně vztávám. Šíleně mě bolí hlava. Pospíchám na
krátkou vycházku, abych vyvenčil psa. Rozcvičku vynechávám a jdu
si opět lehnout. Ostatní se vypraví po obědě, který nejím, do Sněžného
a pak na Blatiny.
Na tento jediný výlet, co byl plánovaný, jsem se moc těšil. Bohužel
pro mou migrénu nejsem schopný vstát z postele. Občas mě přepadne,
potvora jedna. Hlavně na jaře a na podzim. Nejenže člověk má
strašné bolesti hlavy, je bílý jako padlý sníh, ale většinou i zvrací.Kolegyně Eva bere na výlet Césarka. Tomu jsem rád, protože nevím,
jak bych se o něho postaral. Dostanu studený obklad od hodné
Elišky. Ona ví, co to je migréna.
Celé odpoledne skoro spím, nebo lítám na toaletu. K večeru se mě
už trochu uleví. Mohu se obléknout a aspoň pocházet.
Když dojdou děcka z pochodu, tak si oddechnou, že mě je lépe.
Měli starost, jak dlouho budu neschopný. Ptám se na svého psa. Je
ještě venku s Pavlem. Prý byl hodný. Po pár minutách dojdou. Cézi
je rád, že mě vidí. Ještě jednou se ptám, jestli nezlobil. Pavel říká, že
ne. Pak dodá, jenom jednou jim utekl za srnkou. Ale po chvilce se
vrátil. Když viděl, že ji nechytne. Eva mi to pak líčí trochu jinak. Už
se báli, že nepřijde. Pořád na něho volali a on jen otočil hlavu. Pak
běžel stále dál za zvěří. Možná, až poznal, že se mu moc vzdalujeme,
tak se vrátil. Od té doby se už držel nablízku.
Poprosím Rosťu, aby trochu vyvětral.
"Tak, nějak, jako," drkotá oblíbenou větu. Opět to nepochopil.
Znovu a dvakrát za sebou mu otvírání ukážu.
Všichni jdeme na dřevo na táborák. Slyším, jak Eva praví Žanetě:
"Neříkej Jirkovi, že je Cézi v potoce."
Zděsím se. Křičím na psa. Ten se podivuje, vždyť je kousek ode
mne a nic zlého nepáchá.
Holky si dělají srandu, protože ví, jak se můj pes vrhá do všech
vod. Lenka jde sportovat, tak se s Césarem k ní připojíme. Běhá nám
to kupodivu ještě dobře. Ty dva kilometry zvládáme bez větších potíží.
V tomto termínu je na tři dny na Kuklíku i Toník z našeho panského
klubu. Je se svou dívkou Renatou. Na motorce dorazí i Milan,
aby se za námi podíval. Najdeme si chviličku, kdy posedíme venku,
abychom si mohli popovídat. Není moc času, přesto jsem rád, že jsme
se na moment sešli. Milan se s námi rozloučí a odjíždí. Doprovázím
Toníka s jeho dívkou k lípě. Renata se poprve setkává s nevidomým,
tak se podivuje, že je mohu někam dovést. To se mi povedlo dobře.
Hlavně musím rychle nazpátky. Zanechávám je proto u starého stromu.
Běžím s Césarem na penzion. V klubovně máme shromáždění.
Cézi si bere vodítko do pusy a všechny obchází. Je hodně společenský
a jako by je vyzýval k tomu, aby šel někdo s ním na procházku.
Když dorazil k Haně, tak ho vzala i se svým psem na chvíli ven. My
se mohli nerušeně věnovat probíhajícímu programu.
Večer je táborák. Dobře si zazpíváme, poněvadž máme výborného
kytaristu. Je to manžel Elišky. Zpočátku jsem bral mého drobečka i na
společná cvičení. Jenže s oblibou olizoval kolegyně, tak jsem ho raději
nechal na pokoji. Brzy ráno chodívám na procházky s chlupáčem. Jsme
samostatná jednotka. Jen občas potkáme běhající Elišku nebo Hanu se
svým malým psíkem, která ho též venčí. Nabídl jsem se, že může s námi
chodit, kdo bude mít chuť na brzké vycházky. Příroda se probouzí
a větší nádhera se jen tak nevidí. Bohužel ostatní raději ráno spí.
Rosťa se za ten týden trošku otužil. Můžeme ke konci i více větrat.
Užili jsme si za těch sedm dní plno srandy a dobrých přátel. Poslední
večer je rozloučení v prvním patře v klubovně. Ve dvaadvacet hodin
venčím chlupáče a jdu spát. O půl jedné dovedou nevidomého Rostislava.
Dobře naladěn vykládá, jako v pravé poledne. Upozorním ho,
že spím. Bere to na vědomí, ale pak se mě zeptal, jestli mě nebude
vadit, když se sbalí. Skoro vyskočím z postele. Vysvětlím mu, že by
mi to silně vadilo.
"Jsi opravdu, jako malý Jarda. Tahle věta se říká, když je někdo,
jako ty."
Pak ale ještě dodám: "Když byl můj kamarád, který se jmenuje
Jarda, tak čtyřletý a nechtělo se mu do školky, pronesl: To je hrozný,
mládí v prdeli a do důchodu daleko. A když si, Rosťo, domyslíš šišlání,
které tato slova doprovázelo."
Dál nemohu pokračovat v mluvení, protože kamarád vybuchnul
kuckavým smíchem.
Po delší chvíli nabídnu Rosťovi, že ho ráno vzbudím, aby měl dostatek
času na sbalení svých věcí. Zhodnotil bych to známou větou:
"Tak, nějak, jako."
Třetí pobyt byl soukromý a víkendový. Samozřejmě o pár let
později.
To už mám jinou přítelkyni a je to Hela s Alfíkem.
Jedeme opět autobusem ze Zvonařky. Tentokrát v pátek. Cesta
pohodově uplyne.
Vystoupíme na rozcestí. Zbývá najít penzion. Snad to zvládnu.
Hela je tady poprvé. Nezná to zde. Cestu si pamatuji přibližně. Jdeme kolem pošty, která je otevřená pouze už jednou za rok a to v listopadu.
Odbočíme doleva. Po vedlejší silničce pomalou chůzí vpřed.
Míjíme bublající potůček. Jen jednou jsme odbočili špatně. Vyptáme
se na cestu v nejbližším stavení. Máme jít kousek zpátky, pak nahoru
do kopečka. Tak jsme to našli. Dostaneme klíče od pokoje číslo čtyři.
Ubytujeme se a psí kluci odpočívají. Počasí nám vůbec nepřeje.
Vždycky, když jdeme ven, tak se rozprší. Chci Helence ukázat lípu.
Vypravíme se k ní. Z budovy doleva a za potokem vpravo. Ještě
osm set metrů a musíme na lípu narazit. Ujdeme kilometr, ale nic.
Po pravé straně je les. Ještě chvíli se snažíme strom objevit. Marnost
nad marnost. Nechali jsme pokus na jindy. V místním baru nám cestu
ochotně vysvětluje majitel penzionu. Hned druhý den můžeme
vyzkoušet, jak jsme popis pochopili. Musíme se asi držet více za
potokem doleva.
Zase nic, jen les z druhé strany. Je mi to líto. Hela je bojovnice,
průzkumnice a tvrdohlavá. Ještě ten samý den se tam vypravíme
potřetí. Za potůčkem vpravo, kolem stavení. Pak opět mírně vpravo
a po vyjeté koleji se dostaneme k cíli. Vlastně lípu objevil Césarek.
Hela ji hledala vpravo a já chodil dvacet metrů před ní. Už jsme se
chtěli s nepořízenou vrátit. V tom Césarek běžel k ní a podle jeho dupotu
bylo jasné, že je u stromu. Měli jsme všichni obrovskou radost.
Je období bouřek. Ty se zde v tomto čase střídají. Ven se nedá moc
chodit. Přece jen na chvíli přestalo pršet. Jdeme se podívat na koně
a ovce. Na farmě Chobot jsou ovečky až na kopci. Slyšíme pouze jejich
bečení a zvonečky. Zato koně doběhnou jen na dva metry k ohradě
od nás. César k nim uctivě vzhlíží. Na zpáteční cestě nám vběhnul
do chatky, která byla otevřená. Hela mě upozorní, že je můj parťák
asi uvnitř na návštěvě. Volám na něho. Vyjde mladá paní a vede
loupežníka za obojek. Vysvětluje, že tam má taky psa. Je ráda, že se
neporvali. Protože ten její je rváč.
Omlouvám se. Dávám si na lumpíka už větší pozor. Za celou dobu
potkáme jen jeden automobil. Jede, jede poštovský panáček, jede, jede
poštovský pán. Veze na farmu nějakou zásilku. Mají to zde dobře zařízeno.
Před vchodem do penzionu si Alfi vyžádá vodítko. Tohle dělá
i doma. Vezme ho do mordy a donese ho před pokoj. Do dveří se oba
psi cpou. Předhání se, kdo bude první. Je totiž čas krmení dravé zvěře.
Chystáme jim večeři. Kluci se nadlábnou. Césarek si brkne. Opravdu,
jako mimino. Takhle se potvůrka dožaduje ještě svého pamlsku.
Když je Cézi sám, tak se do žrádla hned nepustí. Dává si na čas. Ale
jakmile má kamaráda, tak baští okamžitě, ihned, střelhbitě. Chlupáči
odpočívají po gáblíku. Aspoň se můžeme jít v klidu též navečeřet.
Jídlo je zde výborné. Chystáme se na večerní vycházku. Sotva vyjdeme,
už hřmí. Psi si hrají na honěnou. Jelikož se pořádně rozpršelo, tak
daleko nedojdeme. Než doběhneme, hodně zmokneme. Nezbývá nic
než sušit sebe i psy. Večer na vedlejším pokoji mají mládežníci mejdan.
Dělají dost velký hluk i přesto, že je půlnoc. Jdu na ně. Na chvíli
se ztišili, ale stejně pak znovu hlučí. Do toho se přidá Cézi se svým
smíchem. Jeho tlumené poštěkávání naštěstí netrvá dlouho. Završí to
zavrčením, které jde do ztracena. Ráno lije a lije. Klukům se ani do
toho psího počasí nechce. Nejraději by nikam nešli. Máme jít prý sami.
Mají na sobě pláštěnky, ale Alfi ji nemá vůbec rád. V poledne nás majitel
penzionu odváží na vlak do Nového Města. Odjíždíme do mého
rodného kraje. Musíme nasadit hafanům koš. Tohle Césarek nemiluje.
Vzpomínám si, když ho dostal poprvé. Příšerně se za koš styděl. Otáčel
hlavu a pak nešťastným výrazem se na mě kouknul. Jako by říkal,
jen se podívej, jak vypadám. Skoro jako hokejový brankář. Ve vlaku si
některý pes uleví. Naštěstí můžeme pootevřít okno a cestující sedí docela
opodál. Helenka mi povídá, že když se tohle stane v autobusu, to
je situace. Ještě když Alfi leží pod sedadlem prdelí dozadu. A nemusím
vysvětlovat, že to je opravdu někdy hrozný puch. Přestupujeme
v Tišnově na courák. V Brně si přejdeme na páté nástupiště a vláčkem
pokračujeme domů. Škoda, že nám víkend propršel. Přesto byli naši
mazlíčkové spokojeni. My taky. Protože jsme zvládli vyrazit si jako
dva nevidomí někam sami.
Tak, nějak, jako, že ano.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama