Strašidlo a jak chutná slaměné víno

2. dubna 2016 v 9:47 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih
Do hospůdky vedou jen tři schůdky, jak se zpívá v písničce ze seriálu Hospoda. Do našeho vinařského sklípku je těch schodů poněkud víc.


"Do toho!"
To nepovzbuzuji, jak při fotbale. Avšak mám na mysli ty schody, kolik jich musíme zvládnout dolů, abychom mohli usednout u stolu.
Pojďme je spočítat spolu.
Už vám to prozradím, že jich je přesně šestnáct. Můžeme se proto vrátit do šestnácti let. Jestli ne, tak ať je ze mě medvěd.
"Brum, brum, brum."
Spočítala to i servírka Mirka. Vystartovala na schody, jak náš cyklista Bárta při časovce. Vyběhla ty schody, jako nějaká šestnáctka.
"Uf, uf," zafuní Mirka na souhlas.
Při první návštěvě můj vodící pes si k sudu s vínem vlez. Pak v klidu sud očichal a už nešel nikam dál. Pouze ulehl.
A jako by říkal: "Zde zůstanu."
Vždy v tom pařáku sem zavítá, aby se ochladil i mé chuťové buňky na dvě deci vínka naladil.
On sám dostane vodu.
"Ježíš, ty jsi tady nadělal," zavýskne servírka.
Další co si plete mého psa s Ježíšem.
"Co udělal?" Otáži se zvědavě.
"Vodičku má vylitou skoro všude," vysvětluje Mirka.
Tak to tady budeš muset Césare dělat rajóny," řeknu směrem k psovi.
Dozvím se i novou otevírací dobu. Poděkuji.
"A ty pátky se budou grilovat, nebo soboty?" Vyhrknu ze sebe.
"Jo, jo, ty se budou grilovat, no," potvrdí dívka.
Pan vedoucí vysvětluje Mirce, co je potřeba ještě zajistit.
"To kolo si odvezeš?" Zeptá se ho servírka.
Mám plný auto dřeva a kolo je prázdné," vysvětluje pan vedoucí.
"Pan vedoucí nám vypustil duši," zavtipkuji.
"Nemáš v tom Césare prsty? No, spíš zuby," dodám.
Sklepním prostorem zní smích. Chlupáč by rád na průzkum.
"On by chtěl jít dozadu za tím strašidlem, co tam máme," vysvětlí servírka.
To je co za strašidlo?" Vyzvídám.
Strašidlo, které mě tam stále zapíná digestoř," praví vážně Mirka.
"Od té doby co jste ho chtěla vykouřit, tak udělalo opatření," dodávám hbitě.
César to jde zkontrolovat.
"A jak se jmenuje, strašidlo? Není to Vikýřník?" Vyzvídám.
Strašidýlko Emilek co patří do všech postýlek. To zpívá Dáda Patrasová," mluví servírka vzpomínaje zjevně na dětství.
"Tohle neznám. Já na sličné Dádě neujížděl. Již jsem byl velký kluk, když zpívala paní Patrasová," říkám smějíc se.
Pan vedoucí odchází a praví k Mirce: "Tak čau ty strašidlo."
Hned mi to připomnělo jednoho pána, co cestoval v autobusu se svým psem. Jel s ním i jeho kamarád.
Při výstupu říká: "Tak čau, čau."
"Tohle není Čau-Čau. To je vlčák," vysvětluje majitel psa.
Napadla mě říkanka o strašidlu.
Zjevilo se mi strašidlo.
Ptám se ho: "Co tady děláš?"
"Přišlo jsem na povidlo."
"Žádné tady nemáš!"
Ono něco zahuhlá,
nerozumím nějak tomu.
Strašně se na mě podívá,
udělá velkou ránu hromu.
"Já chci povidlo,
mám na ně chuť!
Včera jsem nastydlo!"
"Dobrá, staň se tak jak buď."
A tak se vám stalo,
že strašidlo snědlo povidlo.
Pak se strašně smálo,
a vyčarovalo si plavidlo.
Až se vám zjeví někdy strašidla,
dejte jim prosím vaše povidla!
Ptáte se proč?
No, aby nenastydla.
César si ještě nabere chládek do kapes a běžíme zase o kus dál.
Potkávám za pár dní s chlupáčem plno dětí. Uhýbáme na stranu.
Zpívají nám písničku: Pejsku náš co děláš.
"Nebojte se, to je jen čtrnáct dětí. Vedu je se ženou do sklípku," hlaholí pan vedoucí.
"To je správný. Co se v mládí naučíš," pronesu s úsměvem.
Tak takhle nějak se vychovávají budoucí zákazníci.
Večer ve sklípku má Mirka naražený loket. Ruka je pěkně v šátku, aby nebolela. Dojde jeden skoro známý.
"Já si myslel, že se držíte za břicho, nebo za prsa," praví nahlas.
Slečna se šátkem se uculuje.
"Ale říkal jsem si, proč by se držela za břicho, nebo za prsa?" Pokračuje příchozí.
Dostane vysvětlení, že to nic není, jen naražený loket.
Tvářím se skoro, jak slaměný vdovec. Slamáček nenosím. Avšak obrazně mně může z bot čouhat sláma. Jsem venkovan, ale žijící ve městě. S tím městem to taky je všelijaké. Dlouhá léta tahle brněnská část byla vesnice.
Snad proto se mi poštěstilo ochutnat slámové víno.
Protože hrozny se sbírají ručně, tak je cena vyšší. Ovšem za tuhle pochoutku si rádi zaplatíte.
Cukernatost hroznů při sběru se pohybuje v rozmezí 20 až 24° ČNM.
Po sklizni hrozny leží na slámě. U poslední době se používá způsob zavěšení 4 až 5 měsíců na rákosových roštech.
Po čas ležení se hrozny pečlivě kontrolují a nahnilé bobulky jsou odstraněny.
Při následném lisování se u takto ošetřených hroznů pohybuje cukernatost v rozmezí 40 až 50° ČNM.
"Už se těším, jak ochutnám slámovku," slastně se pochlubí servírka.
"Tak slámové víno jsem ještě nepil. To musí být pochoutka," odpovím a usrknu si trochu Vavřineckého.
Hraje hudba a v místnosti je pouze devatenáct stupňů. Nádhera oproti venku, kde je třiatřicet stříbrných stupňů celsia.
"Slámovka je skvělá. Já vám dám ochutnat," odhodlaně pronese obsluhující dívka.
Pomalu dopiji svou skleničku, abych si mohl pochutnat na slámovém víně.
"Takovou dobrotu jsem dlouho nepil," chválím a olizuji se od ucha k uchu.
"Ještě že nám vyletěl špunt z jedné lahve," vysvětluje důvod ochutnání tohohle vína.
Taky jsem rád, že špunt v pravý čas vyletěl a já se svým psem sem zahučel."
"Dáte si ještě Vavřinečka?" Otáže se servírka.
"Děkuji, po té ochutnávce slámového by již vše chutnalo jak šťovík," odpovím a raději zaplatím.
V pondělí a v úterý je sklípek zavřený, proto můj pes zahučí jen do rybníka. Sotva vleze do vody, tak se hned ponoří. Tiše mu závidím. Chlupáč si to užívá. Plave si sem a tam. Po chvíli ven vylézá, a když se znovu do rybníka vrhá, tak stříká do všech stran. První jeho koupání bylo s vodní Žofkou. Je to půlmetrová užovka. Dopadlo to dobře, protože chlupáč jí dal přednost. Frčela zjevně po hlavní. Cestu k vodě jsme si museli párkrát projít, abychom si ji zapamatovali. Naštěstí to není daleko, přesto jsme šli jednou úplně na opačnou stranu. Kdyby jednou. Došli jsme k silnici, tak jsme se raději obrátili a vrátili se k vodě.
"Copak, něco jste zde zapomněli?" Zeptá se žena v nejlepších letech.
"Ne. Jen nemůžeme najít cestu domů," vysvětlím skromně.
"Kam potřebujete?" Otáže se znova ta žena.
"K tenisovému hřišti," vyslovuji směr naší cesty k dočasnému domovu.
"Jdeme tím směrem, tak pojďte s námi," nabídne mládenec, co patří k té dívce.
Mají též s sebou psa. Osmiletou fenku labradora. César má tedy kamarádku a snad si cestu zapamatujeme.
Po deseti minutách již míjíme náš oblíbený sklípek.
Hned si v duchu zpívám:
"Vínečko bílé, jsi od mé milé. Budu ťa pít, co budu žít."
Pak je další sloka:
"Vínečko rudé, jsi od té druhé. Budu ťa pít, co budu žít."
Když bude takhle chlastat, tak moc dlouho žít nebude.
A ve třetí sloce se zpívá:
"Vínečka obě, frajárky moje, budu vás mít, co budu žít. Vínečka obě, budu vás pít, co budu žít."
Nejen že bude míchat víno, ale i sex. S takovým způsobem života moc dlouho žít nebude.
Je zajímavé, že pití škodí, a když se připíjí, tak vždy na zdraví a přitom do sebe lijeme alkohol.
Napíši jeden sklepní vtípek. Ten je dobrý.
"Když zajdu do sklípku, tak se mnou žena 3 dny nemluví."
"A chodíš tam často?"
"Každý třetí den."
Ten můj chlupáč se ještě proslavil tím, že mě ve zdejší cukrárně, která je jak na dlani a taky se tak jmenuje, uzmul chlebíček.
Objednal jsem si k večeři tři kousky. Paní prodavačka mi je dala na talířku na stoleček. Mají stoleček níže u země. César nezaváhal a ihned si jeden chlebíček přivlastnil. Než by člověk řekl švec, tak byl v něm. Spolknul ho jedním vrzem.
"Nemáte mi to dávat pod čumák," ozve se ten můj vodič.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama