Soutěž vodících psů

29. dubna 2016 v 12:03 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Soutěž vodicích psů
Jdeme naproti kamarádce k autobusu. Cézimu jsem to řekl dopředu,
takže se nedivím, když mě dovede na správnou zastávku.
Sedne a očekává svého psího kamaráda. Jen mu ukážu, odkud se
objeví. Otočí tam zvědavě hlavu. Autobus zastavuje. Řidič Honza na
mě zatroubí na pozdrav. Césarek tentokrát klakson nevnímá. Upřeně
kouká vpřed. Zavrtí ocáskem a hlasitě zaštěká, aby řekl psímu
kolegovi, že jsme tady. Brzy už bude soutěž vodicích psů v Blansku.
Víkend před soutěží naši kluci spíš blbnou a dovádějí. Na kolbišti
spolu bojují, frkají jako koně a bručí jako medvíďata. Právě to frkání
znamená, že se někomu z nich zrovna povedl hrdinský kousek. Takový,
který se jen tak nevidí. Jsou na sebe hrdí.


Alfi nikdy na soutěž netrénoval, přesto dosáhl dobrých úspěchů.
Césarka nechci zbytečně drezůrovat. Nechávám mu docela velkou
volnost, i když vodit musí dobře. Na to jsem taky pes. Chlupáči
mají spíš relax a odpočinek. Ošetřuji mému drobečkovi jeho zadní
pacinky. Má je totiž popraskané. Natírám mu je sádlem. Není to nic
hrozného. Naštěstí nedopadl jako jeho kamarád Dar. Toho si vzala
panička, která jela na kole sebou na delší výšlap. Chudák Dar si
úplně odřel polštářky na packách. Museli ho odvést na veterinární
kliniku. Dva dny vůbec nechodil a na travičku ho nosili v náručí.
Naštěstí se mu zranění rychle zahojilo. Naši vodicí pejsci se předvedou
až za týden. Na soutěžích někdy psi znervózní, jelikož jejich
páníčkové tu nervozitu na ně přenesou. Je to zbytečné, protože pak
dělají chyby. Též se stane, že pes nemá svůj den. Nedaří se mu.
Zkrátka má den blbec. Zvorá i to, co jindy umí perfektně. Jelikož
jsme často navštěvovali poslední dobou moji maminku, tak musíme držet dietu. Aspoň dostat kilo dolů. Ubereme oba na jídle. Dávám
psím klukům kousek okrájeného jablíčka. Alfi nikdy nepohrdne
jakýmkoliv ovocem. Nebo i zeleninou. Chutná mu mrkev, banán,
ořechy, ale sní i celer s petrželí. César jak kdy. Podle toho, jakou má
zrovna chuť. Prostě nezapře v sobě mlsounka. Ze zeleniny nejraději
masíčko a z ovoce polévku.
Pořádně vyčistíme psům uši, aby dobře slyšeli naše povely. César
vzorně drží hlavu zpříma. Vždy se směji, jakmile mu dávám odměnu.
Provádím to totiž tak, že do obou rukou schovám do pěsti piškotek.
Lumpíček si čumáčkem do ruky drcne. Otevřu sevřenou pěst.
Slupne pamlsek a ihned drcne do druhé pěsti. Otevřu ji a piškot zmizí
ihned ve psí mordě. Alfi si čistí uši nerad. Ví ale, že bude odměna,
tak si hrdinsky stoupne do řady. Jenže hlavu nedrží vzorně, ale strká
ji k zemi. Ucho se snaží schovat. Za piškotek prostě všechno. Večer
si shrabe pelíšek. Člověk mu ho rovná, aby ho někde něco netlačilo.
On si dělá step tak, jak psi před několika tisíci lety. V rádiu slibovali
na víkend déšť, ale nevyšlo jim to. Udělali jsme si nádherné vycházky
ke kapličce a jednou k Tetčicím. V neděli sousedovic Pepíček není
hodný hošíček, protože zavře babičku na zahrádce. Chce se podívat,
jak peče dobrotu v troubě. Babička venku je hrůzou bez sebe. Křičí
na Pepu a lamentuje.
"Okamžitě jdi od toho sporáku a neotvírej proboha tu troubu!"
křičí babička na zahrádce u zavřených dveří. Césarek, i když je očkovaný,
tak by z toho mohl dostat psinku. Nabídnu proto paní, že
dojdu na uličníka zazvonit a když otevře, tak ji osvobodím. Naštěstí
vše dobře dopadlo. Mačkám zvonek. Kluk sám babičku z vězení propustil. Sice dostal na zadek, ale jinak se naštěstí nic zlého nestalo.
Doprovodíme Alfíka s paničkou na autobus na zastávku Husovku.
Při zpáteční cestě to bereme pod parkem. Můj loupežník něco najde
k sežrání. Jakmile na tento jeho neduh dojdu, tak nadávám. Říkám
mu, že je Lotrando a může si se sousedovic Pepíčkem podat ruku.
V jeho případě packu. A to nejen proto, že mají oba pět let, ale, že
dělají psí kusy. César v noci pěkně zařezává.
Na soutěž máme objednané sluníčko.
Alfi, starý harcovník, snad nebude chtít být šestý, když je to šestý
ročník? Není už nejmladší, takže výkonnost jde trochu dolů. Nejlépe jsou
na tom psi kolem čtyř, pěti a šesti let. Tento věk je nejlepší na produktivnost,
pracovitost, šikovnost. Můj chlupáč je v tom produktivním
věku. Alfi bere i prášky, které ho zpomalují. Je v nevýhodě. Doping
působí opačně než má. Samozřejmě by prášek rač nebral a byl v kondici.
Ještě stejně ukáže své schopnosti pana profesora. No, necháme
se překvapit, jak vše dopadne. Večer před samotnou soutěží se poraním
při večerní procházce. Chlupáč si bezstarostně běhá na volno
a moje kroky hlídá bílá hůl. Jenže si kontroluji jen levou stranu a kráčím
rychlým krokem v před. Nevšimnu si, že vodicí linie nějak chybí.
Než stačím zareagovat vrážím celou svou silou do betonového kvádru.
Na ten bezmyšlenkovitě usedám. Sykám bolestí. Toto monstrum
tady u chodníku nikdy předtím nebylo. Jak na potvoru. Okamžitě
přibíhá César, aby se podíval, co se mi přihodilo. Mám natlučenou
škaredě pravou nohu. Koleno a lýtko. V noci moc nespím. Noha bolí
a když konečně usnu, tak vedle u sousedů dělají rambajs. Člověk je
pak po takové noci nesoustředěný, unavený a také třeští hlava.
Vodicí psi mají různé soutěže a kvalifikační závody. Jedná se o co
nejlepší vedení svého páníčka kolem překážek, vyhledání místečka,
schodů, dveří a nechybí předvedení poslušnosti. Nosí na sobě pracovní
postroj, který dobře přenáší pohyb psa na ruku páníčka. Ten
podle toho může přesně jít. Dne 24. dubna 2009 se uskutečnil v Blansku
6. ročník soutěže vodicích psů s názvem Cesta ve tmě.
Tento den si dobře pamatuji, protože mám svátek. Na svatého Jiří,
vylézají hadi a štíři. Ale každý rok na soutěži i nevidomí se svými miláčky.
Když jsem dostal svého vodicího pejska, tak jsme byli v Praze,
kde se mnou prodělal rekvalifikační masérský kurz. Ten rok účast na
soutěži pro nás odpadla. Vloni jsme se účastnili jako pozorovatelé.
Přijeli si zažít atmosféru soutěže a povzbudit kamaráda Alfíka. Ten je
opravdu favorit. První ročník vyhrál, na druhém byl třetí a na třetím
druhý. Asi si chtěl kluk vyzkoušet všechna místa vítězů. Na čtvrtém
ročníku obsadil znovu druhé místo. Zřejmě se mu líbí číslo dvě.
V kanceláři ve vitríně SONS v Blansku má čtyři nádherné poháry.
Možná si chtěl dát ke svým narozeninám dáreček v podobě stupně
vítězů. Musím uznat, že je borec. Umí v tom chodit, ale ne plavat.
Je totiž neplavec. Do větší vody vám nepůjde. Jemu vyhovuje potůček
s vodou po kolena, ve kterém bude šťastně běhat. Pravděpodobně je
jediný labrador, který neplave. Nemusí umět všechno, že? Na pátém
ročníku skončil na pěkném místě a obsadil pátou příčku. Zřejmě si
řekl, že je pátý ročník, tak bude taky pátý. Vylosovali si startovní
číslo jedna a to je též nevýhoda. Césarovi bylo trochu líto, že nemůže
nastoupit do řady s ostatními pejsky. Obzvláště, když dostávali pamlsky,
granule a medaile.
Dají-li mi medaili, nebo nedají-li medaili?
Otázka opravdu ryze aktuální. Dnes bude poprvé soutěžit.
Vstáváme v pět hodin. Do Brna přijíždíme docela včas. Venčím
psa. Setkáváme se s ostatními účastníky soutěže s kterými odjíždíme vlakem.
V Blansku nás již čekají vidící průvodci, kteří nás doprovázejí až
na místo konání. Dostanu přidělenou dívku jménem Hanka. Bylo jí
řečeno, že jsem hodně umluvený muž, který dělá srandu. Od nádraží
až na město mlčím. Hanka je z toho možná zmatená, protože čekala
moje neustálé mluvení. Trochu se rozhovořím až později. Nevyspanost
i bolest nohy zmírňuje zpěv ptáčků a krásně hřející sluníčko.
Start a hlavní stan je u kašny na náměstí Svobody. Proběhne losování
pořadových čísel. Dále je veterinární prohlídka. Na slavnostním zahájení
promlouvá místostarosta, vedoucí odbočky SONS v Blansku
a Césarův cvičitel ze školy pro vodicí psy v Brně Milan Dvořák. Vylosuji
si číslo čtrnáct. Ach jo, chtěl jsem pětku. Snad příště.
César chytil klíště nahoře na levé nožce. Helenka mu ho naštěstí
vyndá. Alfi má číslo devět. Obědváme na zahrádce v restauraci.
Už předám slovo Césarovi, jak to viděl on.
Konečně, páníčku. To trvalo. Můj psí kamarád a kolega profesor
je nervózní. Snad se uklidní, když jsme všichni spolu. Chtěl jít prý
už na nádraží k nám, ale nemohl, aby nepřekáželi. Pak si na něho
dovoloval cizí pes a musel na něho štěknout. Ležíme vedle sebe pod
stolem. Za chvilku jde na start, ale moc se mu nechce. Jirka mu přeje
k narozeninám a hodně štěstí na trati. Musí běžet, aby nepropásli
start. Plácnu packou parťáka pro štěstí a páníček ho přeje Helence.
Pak jde na toaletu. Taky bych potřeboval. Sláva, dovtípil se. Musím
počůrat travičku a nechat vzkaz všem fenkám, že tady běhal César.
Pomale kráčíme ke kašně. Jazyk se lepí na patro, asi si dám trochu
vody. Páníček usedá na lavičku. Závodní číslo čtrnáct se mu třpytí
vlevo na hrudi. Ležím a čekám, co se bude dít. Vedle mne je královská
pudlice. Holka, nejsi můj typ. No, páni! Jede kolem v kočárku
tlupa hrozně štěkajících psíků. Je jich, odhaduji, skoro deset. Ti dělají
kravál. Pudlice se na ně rozčiluje a podrážděně štěká, aby toho
nechali. Naštěstí se vzdalují. Chystáme se na startovní čáru. Páníček
ještě má rozhovor. Je hodný, protože mě chválí. Ale no tak, to jsi
nemusel říkat, že se mi líbí ženy. Naštěstí Jirka neřekl, že se dokážu
na krásnou dívku dívat zaujatě, až se zastavím, i když vedu svého
páníčka. Pomalu otáčím hlavu, abych z ní nespustil své oči. Vzpamatuji
se pokaždé, až mě ten můj kamarád pobídne k chůzi. Právě
přišla naše chvíle. Už jsme vystartovali. Jako první je poslušnost. Sedni,
lehni, vstaň. Obraty a odložení. Dobrá, zůstanu tady ležet, když
chcete. Už mě voláš páníčku, co? Je ti smutno. Hodí mi aport. Tohle
miluji. Radostně ho beru a podávám vzorně Jirkovi do ruky. Jsem
hodně chválený. Paní rozhodčí mi bere jeden bod, že jsem pozdě
z leže vstal. Když ono se tak krásně v leže odpočívalo. Musíme chvilku
čekat na dalšího rozhodčího. Hele, Milan. Nazdárek. Teprve teď
vycházíme na trasu s překážkami. Ne, mně se tam nechce. Támhle
sedí Hela s Alfíčkem. Jdu k nim. A sakra, už mám bod dolů. Rač půjdu,
ať to mám za sebou. Překážku vpravo zvládám. Tady je doleva,
taky dobrý. Bacha, překážky nahoře. Tomu se vyhnu, už záludnosti
Milana znám. Co? Mám najít schody, ale kde jsou? Tak dobrá, nějaké
vám objevím. Cvičitel říká zpět. To je zlé. Tak co tedy chcete? Schody,
schody. No sláva, tady nějaké jsou. Ty blbé, vysoké. Dobře, tak na ně
tedy půjdeme, když jinak nedáte. Pokračujeme v chůzi. Kde mám
tady hledat zebru? Jejda, zlaté Rosice. Jezdí tady moc aut a špatně se
mi soustředí. Už jsem ji našel. Vím, musel mi trošku pomoci Milan.
Zase nějaké body dolů. Zřejmě jsem páníčka při sčítání bodů moc
nepotěšil. A hele, Jiřinka. Taky je rozhodčí. Převezme si nás a pokračujeme
s další trasou. Nic neříká, asi jdu dobře. Už je ten závod nějak
dlouhý. Povel zrychlení chůze. Páníček říká vpřed. Pěkně zrychlím.
Zpomalení taky umím, chcete to vidět? Výborně, tak vám to ukážu.
Už je povel normální chůze. Haha. Kamarád Jirka mi dává povel:
Cézi, normální chůze. Směje se mu i Jiřinka, ale prý i ostatní nevěděli,.
co mají přesně říct. Konečně cíl. Takže co? Tolik chyb že tam bylo?
Tomu nevěřím. Jo, byli i horší psí kolegové. Můžeme se s Jiřinkou
rozloučit. Dostaneme se opět za Alfíčkem s paničkou. Sláva, rozhodnou
se jít koupit zmrzlinku. To si nechám líbit a ne nějakou záludnou
trasu. Obzvláště v tom horku. Panička je bez zmrzlinky. Vyrazila ji
kornout z ruky nepozorná ženská. Ale páníčku, tu zmrzku jsem měl
dostat já. Helena je hodná, určitě mi taky kousek nechá. Taky že jo.
Uhm, dobráááá.
Je zde vyhlášení výsledků. Stojíme v řadě. Kolegové postupně
dostávají medaile. Taky chci. Jirka mě ujišťuje, že ji budu mít. Už
tolik pejsků dostalo pamlsek a já pořád nic. Co to slyším? César na
desátém místě a medaile se nese. Mám ji! Hned ji ochutnám. Kousek
mám, ale dál se nedostanu. Páníček převezme dvě kabele dobrot pro
mě. Alfi je zase pátý. Takže si oblíbil číslo pět.
Na prvém místě je Aime a na druhém Hoky. Oba znám z klubovny.
Na třetím se umístnil nějaký slovenský pes. A je konec.
Hela odchází s mým psím kamarádem někam pryč. Jirka má co
dělat, aby kabele plné pamlsků unesl až do vlaku. Je hrozné vedro.
Kdybych tak mohl odhodit ten můj kožich. Ležím ve vlaku a divím
se, proč Alfi není s námi. Jirka objevil zbytek mojí medaile a sundá mi
ji z krku a mohu ji celou sníst. Perníček je výborný. V Brně do tramvaje
a pak ještě do autobusu. Už ať jsme doma. Páníčku, dělej, otvírej
ty dveře. Hltám vodu. Ještě mě sundej obojky a vyčeš. I on se jde
napít a dělá nám večeři. Chválí mě. Po gáblíku dostanu buvolí kost.
Spokojeně po večerní vycházce usínám. Páníček ještě sedí u počítače
a něco píše. Možná že o dnešním dni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama