Praha a rekvalifikační středisko Dědina

26. dubna 2016 v 11:42 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Praha a rekvalifikační středisko Dědina
Přišel čas, kdy nastupuji do pětiměsíčního masérského kurzu
v Praze. Je 6. února. Z domova jsme museli vyrazit už před dvanáctou.
Pokračujeme žlutým autobusem Student Agency z Brna. Cesta
trvá dvě a půl hodiny.
Na Florenci čekáme správce, který nás doveze i s dalšími nevidomými
na středisko Dědina.
Uplyne další hodinka. Konečně odjíždíme z autobusového nádraží.
Autem je to na Dědinu asi čtyřicet minut. Cítíme velkou úlevu,
když otvíráme dveře a vystupujeme. Je podvečer. Odbyla osmnáctá.
Napadlo pořádně sněhu. Dobrých patnáct centimetrů.


César se venčí a válí v bílé peřině. Jdeme se ubytovat. Pokoj je
pro dva. Vlastní i verandu. Můj čtyřnohý doprovod se navečeří. Chce
jít na ten již zmiňovaný balkón. Tam výhružně vrčí. Slyším ho prvně
tak nepřátelsky reagovat. Snažím se přijít na to, proč. Ale není tam
vůbec nic. Tak ho zavírám dovnitř. Později na to přijdu. Zřejmě se
viděl ve skle, které bylo usazené v zábradlí. Můj kolega, který bude
se mnou na pokoji, dojede až v pondělí. Chystám pelíšek. Césarek si
vyskočí na ustlanou pohovku.
To mu zakazuji. Unavený z cesty jdu brzo spát. Ráno kontroluji
psa na pelíšku. Není tam. Sáhnu na druhou postel. Vida, tady leží natažený.
Jak dlouhý, tak široký. Pohladím ho. Řeknu, že se tohle nedělá,
když to má zakázáno. Pokorně sleze dolů. Ulehá na své místečko.
Dozvím se bohužel, že na učebnu nesmím brát psa sebou. Studujeme
od osmi až do sedmnácti hodin. Je nás opravdu pět a jeden hafan. Samí kluci, ani jedna žena. Aspoň nemá kdo narušovat partu.
Necelých čtyřicet minut na oběd, kdy můžu Césara vyvenčit.
Je mi ho líto. Musí být skoro pořád zavřený na pokoji. Bude mít
možnost se jen krátce proběhnout v delších přestávkách. Po celodenním
snažení do sebe nacpat vědomosti se najíme a pes dostane své granule.
Naučit se tolik latinských slůvek, to snad nemyslí vážně. Máme
deset předmětů. Je to: psychologie, somatologie, balneologie, první
pomoc, latina, chirurgie, patologie, masáže, základy veřejného
zdravotnictví, epidemiologie. Vyučují nás profesoři z vysokých škol.
Jsou již na zaslouženém odpočinku, ale chtějí být ještě užiteční. Dále
máme jednoho mladého doktora a profesorku ve středním věku. Ta
připomínala hlasem herečku z filmu Byl jednou jeden polda. Jedná
se o tu představitelku role, jenž ztvárnila promovanou psycholožku
Kudlákovou. Hned zpočátku musíme zvládnout celou lidskou kostru,
popsat ji i latinsky. Ze somatologie máme mladého doktora.
Mluví na nás, jako na mediky. Chrlí to ze sebe a pak obchází nevidomé.
Vše nám na maketách ukazuje. Sranda je, když se zeptá, jestli
tomu rozumíme. Většina na něho kouká s otevřenou pusou. Jen Míra
vždy kýve hlavou na souhlas. Jenže on tou hlavou kýve stále. Vůbec
tomu nerozumí. Nahráváme si učební látku na diktafon. Učíme se
z poslechu kazet. Uplynuly už dva dny.
Třetí den dojdu do pokoje. Přezouvám se a hledám psa. Kde může
být?
Slyším jen funění. Šmátrám před sebou na zemi. Sedím na pelesti
a uvědomuji si hlasité dýchání někde za mnou. Otočím se a naleznu
sedět Césarka na mojí válendě.
Ani se nemohu na něho zlobit. Pohladím ho. Řeknu, co má zakázáno.
Od té doby mi na postel už nikdy nevlezl. Právě oslavil dva
roky svého psího života.
Venku se skamarádí s labradorem Matějem. Vzniká láska na první
pohled.
Matěj je o tři měsíce mladší. S oblibou líže Césarovi uši. Pokaždé
spolu blbnou, skotačí, dovádějí.
V pátek odpoledne jedeme domů. Nabalit čisté prádlo, granule,
vyprat. Hlavně se učit. Provětrat pořádně hlavu a Césara. Dlouhé
vycházky mu chybějí, tak mu aspoň něco nahradit.
V neděli opět do hlavního města. V Brně nás čeká moje současná
přítelkyně. Cézi samou radostí vyskakuje metr vysoko. Jako by
měl na všech nohou péra. Naše sluníčko nám věnuje čtyřicet minut
a doprovodí na autobus. Není vůbec nadšená, že budu tak dlouho
v Praze.
V dopravním prostředku se slečna, co roznáší nápoje a stará se
o pasažéry, více zabývá mým psem než ostatními.
Aspoň třikrát mu donese v kelímku vodu. Dny běží a jednou kolega
Méďa si jde vybrat peníze. Venčím zrovna Césarka. Ten nás bere
všechny jako smečku. Jde proto s Méďou. Kolega je malý, obtloustlý
nevidomý. Dojde na poštu a netuší, že můj čtyřnohý průvodce je tam
s ním.
Samozřejmě neví, že by se mohl více zajímat o psa, který nemá
majitele, ovšem je vodicí. Takže na dotaz paní za přepážkou ho nezná.
Volají na něj městskou policii.
Zatím zděšeně hledám svého věrného čtyřnohého kamaráda. Nepřetržitě
na něho křičím. Doběhne za mnou zdravotní sestra. Nabídne
svou pomoc. Můj křik ji prý nedal, tak nechala oběd. Rychle došla.
Pátráme a ptáme se všech kolem, jestli neviděli vodicího psa. Jeden
pán nám sdělí, že šel na poštovní úřad s nevidomým tlustým chlapem.
Nevím, že by měl můj pes kreditní kartu nebo finanční účet,
tak proč by tam chodil? Běžíme na místo konání peněžní transakce,
kterou provádí snad jen Méďa. Za okamžik mi padá kámen ze srdce.
Césarek se ke mne hlásí a je šťastný. Zatím ho drží nějaký mužský.
Řekl mi, že ho chtěl odvést do útulku. Skoro mu nadám, že je blbý,
když si mohl všimnout, že je to vodicí pes. Taky je zde rekvalifikační
středisko pro nevidomé, tak by se tam asi měl zeptat. Navíc vidí
známku s jménem psa a telefonem na jeho majitele.
Ten člověk mě dožral. Odpověděl, že má takové instrukce. To musíte
být fakt úplně magor. Zdravotní sestra do mne drcla. Upozornila
taktně, že se bavím s příslušníkem policie. Nezbývá než poděkovat.
Vzít Césarka a nohy na ramena. Takže jsem neobědval. Na odpoledním
vyučování mám hrozný hlad. Zrovna dneska je oblíbená latina.
Profesor zkouší. Dělá si poznámky do deníčku. Méďa normálně nahlas
chrápe. Potichu se chechtáme. Učitel ho vyvolá. Méďa v klidu
spí. Asi ho unavila cesta na poštu a zpět. I profesor se začne smát.
Kluci ho budí. Učitel je okřikne, ať ho nechají. Prý je to nemoc. Neví,
jak tento chlapík chce masírovat, když musí spát i ve dne. Profesor
je hodný, i když nahluchlý. Toho se dá využít, že si můžeme napovídat.
Má to i nevýhody. Zrovna jsem zodpověděl otázku správně.
Pan učitel mě špatně slyšel. Řekl, že nemám pravdu. Kluci mi šeptají
pitomost. Opakuji blbost nahlas. Tu bohužel slyšel dobře. Od této
doby si na mě zasedl. Naštěstí se už nezkoušelo. Jen se probírala další
látka a my si ji nahrávali na kazety. Méďa spokojeně chrápal, takže
byl i též nahrán s učivem. Hurá, dočkali se maséři i večeře. V pátek
jedu ráno domů. Při cestě autobusem z Prahy mě šofér nechce s chlupáčem
svézt. Je se mnou také správce, který nás zatím ještě vozí na
Florenc. Vysvětlil panu řidiči, že podle zákona musí vzít nevidomého
se psem. Ten se ani nedohadoval. Jen pronesl: Když je to podle zákona,
tak to musím.
Doma čas moc rychle uteče a zase jedeme nazpátky. Sotva stačím
vyprat, nabalit granule, čisté prádlo, něco se naučit a provětrat chlupáče.
Je až úžasné, jak César poslechne, když mu řeknu, aby udělal
potřebu, protože pojede z Brna dvě a půl hodiny. Hned na travičce
vše vykoná. Můžeme být oba klidní. Jen mužský, co mi vše o venčení
sdělil, nevěřícně kroutí hlavou.
Už nás ve žlutém autobusu znají. Dobře se i o nás starají.
César, loupežník, ukradl nějakému Ukrajinci klobásu. Když si na
ní pochutnal, tak ten pacholek se zase tulil k děvčatům. Většinou
sedíme na pětce sedadel vzadu. Přesně uprostřed. Můj pes si lehal
přede mnou a před schodek, který je vzadu. Tam bylo pro něho nejlepší
místečko při našem cestování.
Domluvil jsem si s profesory, že budu brát Césarka sebou na vyučování.
Nevadí jim to.
Panu docentovi psychologie vždy sní celou svačinku. Za tohle asi
jedničku nedostanu. Známku jsem měl mezi jedničkou a dvojkou,
takže za svačinku byla dvojka.
Pak nás nachytala naše vedoucí. Zakázala mi přísně mít na učebně
psa.
Čeká ho opět samota na pokoji. V poledne ho venčím. Můj spolubydlící
Céziho zavře na balkóně. Když dojdeme po večeři, hledám
psa. Otevřu dveře na terasu a César mě vítá a štěká. To nám určitě nadává. Konečně slyším jeho nádherný, hluboký štěkot. Kolega Petr
se vyznamenal ještě jednou. Odpoledne míváme první pomoc s paní
profesorkou. Věk tak padesát let. Je kuřačka a někdy přichází dříve.
S kluky si jde zapálit před učebnu. Dolítne Petr. Začne ji imitovat.
Jdeme si ho poslechnout. Můj spolubydlící stojí za katedrou a snaží
se napodobit promovanou psycholožku Kudlákovou. Vůbec ho
nenapadne, že je tady. Marně mu to říkáme, nevěří nám. Dál se
předvádí a blbne. Až na něho paní profesorka promluví, tak se začne
omlouvat. Naštěstí je to žena se smyslem pro humor. To dokázala
tím, že se jen s námi zasmála a Petra nepotrestala. Dokonce probíráme
i v tomto předmětu porod. Takže budeme skoro porodní dědci.
Kudlákovou máme ještě ze základů veřejného zdravotnictví. Další
noc toho moc též nenaspím. Kolega si poslouchá přehrávač MP3
discmana. To by nevadilo, kdyby si netloukl rukou do peřiny. Rány
mě vzbudí. Jdu mu říct, aby bubnování zanechal. Neslyší mě, tak do
něho drcnu. Myslí si, že je to pes a reaguje slovem "jedeš". Je to vůl.
Jdu spát.
V pátek mají kluci psaní na stroji. Odpoledne se rozjíždějí do svého
bydliště. Kurz psaní mám naštěstí už z Brna za sebou. Mohu tedy
odjíždět ve čtvrtek večer, nebo v pátek za ranního kuropění. Tentokrát
musím cestovat až ráno. Slečna na nádraží mi prodává lístek.
"Jedu, prosím, se psem", oznámím ji.
"Ale psy vozíme jen, jestli se vejde do kabele".
"Tohle je vodicí pes".
"To nevadí. Dáte ho do tašky?"
Představa, že bych se snažil nacpat čtyřicet tři kila těžkého chlupáče
do zavazadla mě rozesmála. Dívka se napřed nad tím pohoršila,
ale když uviděla Césarka, tak se usmála a lístek nám prodala. Jinak
s cestováním již problémy nebyly. Přestože je zima, kromě jediné jízdy,
kdy řidič měnil kolo, byli jsme pokaždé včas na místě. Z kluků to
mám domů nejdál. Zabere to skoro pět a půl hodiny.
Bydlení ve středisku Dědina mého psa asi moc nebavilo. Několikrát
mi odnesl někam pantofli. Dalo mě hodně práce, abych ho
donutil ji hledat. Někdy ji donesl, ale převážně zbylo na mne papuč
najít. V době našeho kurzu se rekonstruovaly koupelny. Vždy to trvalo
skoro čtrnáct dní. Všude v pokoji bylo plno prachu a podmínky takřka bojové. Mělo to jen jednu výhodu, že César měl společnost.
Zedníci se dokonce dělili s chlupáčem o svačinku.
Naštěstí měl také svého kamaráda Matěje. Když jsem z dálky slyšel
volat jeho jméno, už byl nějakou dobu s námi. Panička labradora
doběhla pět minut po něm. Oddychovala a pravila, že tušila, že bude
tady. Vykládala o svém psu, že když jdou v létě na rybník se koupat,
tak všechny zachraňuje. Vytahuje lidi z vody. Oni o to však v tom
vedru nestojí.
Další jejich společný psí kamarád byl Artuš. Úplně jako tři mušketýři.
Spolubydlící má geniální sluchovou paměť. Stačí mu slyšet
jednou učební látku a skoro celou si ji pamatuje. Posmívá se nám,
že kde jsme byli, že učivo neumíme. Dost mě pomohlo, že se mnou
studoval a vše procvičoval. Méďa si musí dohrávat probranou látku
na kazety. Jelikož většinou chrápe a nezaznamená si to do diktafonu.
Na učebně je přes celou noc, kde spí na lehátku. Nahrává přes mikrofon.
Nechápeme, jak se z toho pak může učit, když chrápání přehluší
i hlas vyučujícího.
Jednou se chystám ráno venčit. Doběhne za mnou mladá praktikantka.
Prosím vás, on mi sebral pití. Nechápu, jako kdo a jaké pití?
V automatu si koupila půllitrovou limonádu. Jakmile vypadla, tak ji
César vzal. Došel za mnou. Omlouvám se dívce. Beru mu ji z mordy.
Za chvilku dojde chlupáč a má v tlamě opět tu limonádu. Beru mu ji.
S velkou omluvou ji předávám opět majitelce. Je to hodný kluk, který
myslí na svého páníčka.
Cestování metrem zvládáme dobře.
Jedeme ve čtvrtek domů. Na autobus jde s námi bývalá ředitelka
výcvikového střediska pro psy v Praze. Pořád se směje. Nechápu
proč? Dozvím se, že je to kvůli mému psovi. Prostě se předváděl před
ženskou. Je dobrý komediant. Pronesla paní ředitelka, takový se jen
tak nevidí. Ty jeho postoje, když čurá. Smíchem jí tečou slzičky.
Doma píšu latinská slovíčka všech svalů na ruce, noze, šíji a zad.
Ve žlutém autobusu se učím a čtu rukou, protože to mám napsáno
na Pichtovém psacím stroji ve slepeckém Braillovu písmu. Zajímá to
pár cestujících, kteří sedí blízko. Všimli si, že dělám něco podivného.
Vysvětluji bodové písmo a pokračuji v učení. Večer na Dědině se
s kluky zkoušíme. Moc nám to nejde. Navíc je Míra dost naštvaný, protože dostal pokutu, jelikož kouřil cigaretu na autobusové zastávce.
Prý tak blbého policajta neviděl. Pršelo a on byl tak iniciativní.
Míra mu říkal, že špatně vidí. Ale to ho prý neomlouvá. Napařil mu
pět stovek pokuty. Sedíme nad latinou až do půlnoci. Druhý den to
šlo a těším se, až se vyspím. Usínám brzo v jedenáct večer. O půl jedné
mě probouzí rána a sakrování. Petr měl totiž chuť na kafe. Tak si
nerozsvítil, aby mě nevzbudil. Jak chystal potmě věci, tak hrnek shodil.
S velkým nadáváním jej roztřískal. To mě potěšil. Tohle se může
stát jen zbytkařům, kteří mají ještě nějaké zbytky zraku a Petr je měl.
Nedovedl ještě dělat věci poslepu, jako ostatní nevidomí.
Začínáme jezdit na praxi. Učíme se tři trasy. Navštěvujeme nemocnici
na Proseku, soukromé sanatorium Boromějky a Domov
důchodců v Bořanovicích.
Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Známá věta z metra.
Trasy se nám už trochu někdy pletou. Hlavně při cestách zpátky
z praxe.
Zde musím pochválit svého chlupatého průvodce. Opravdu je
šikulka. Zvládá to znamenitě. Jedno odpoledne ho jdu venčit. Někdo
kolem nás projde. Za okamžik slyším, abych vrátil přetahovadlo.
Dost se divím, když se dozvím, že je to na nás. Jak se psi míjeli, tak
mu je vzal Cézi z mordy. Pokračoval v chůzi. Tenhle hmat se naučil
od zrzavé Xeny. Zase kradl. Omlouvám se a vracím jejich hračku.
V Bořanovicích je miláček všech babiček. Vždy si ho dojdou pohladit.
Na Boromejkách je chlupatý doprovod za zlatíčko. Pokaždé
mu donesou z kuchyně nějakou dobrotu. Tady se líbí i nám. Nejhorší
je to na Proseku. Vytvořili jsme dvojice, které spolu jezdí pracovat.
Když dostanu k sobě zcela nevidomého Méďu, chytne se vzadu za
baťoh. Hm, to není správné slovo. On si na nás skoro lehnul a nechal
se táhnout. Soustředění nebylo vůbec lehké. Dávat ještě pozor na
něj. Méďa spokojeně bez obav vždy došel k cíli. Jediné, co s oblibou
prováděl, bylo neustálé pouštění vysílačky při nástupu do autobusu,
nebo při hledání schodů do metra. Radostně ozvučení pouštěl nejméně
třikrát dokolečka. Úplně jako malé děcko.
Pozdě večer a brzo ráno na Dědině nás budila letadla.
Opravovali v té době na letišti jednu ranvej. Tak letadla přistávala
a vzlétávala z dráhy, která byla blíže našemu středisku.
Také při nahrávání na diktafony učební látce nebylo mnohdy
dobře rozumět. To jsme pátrali po internetu, abychom našli latinská
slovíčka, jak zní správně.
Náš správce, který byl na Dědině, měl hlas přesně jako každý
Pražák.
Pokaždé jsem si myslel, že ho potkávám na tolika místech a brzo
jsem pochopil, že to není on.
Stal se pěkný malér. Při venčení mi cizí vodicí pes, který už pokousal
pár chlupáčů, též rafnul Césarka. Prokousl mu přední levou
packu. Majitel, přestože ještě docela dobře viděl, si svého psa zavolal.
Rychle zmizel. Můj chlupáč došel ke mně, kde si lehnul. Bolestně
kňučel. Hned jsem poznal, že se stalo něco špatného. Šli jsme na
rehabilitační středisko. Tam jsem požádal službu o ošetření. Druhý
den hodný pan správce zajel s námi na veterinární kliniku. Naštěstí
nebyla poškozená žádná šlacha.
Vedle na pokoji bydlela Jarmilka, která uměla perfektně napodobit
Žeryka od Hurvínka. Plašila mi psa, když spustila Žerykovo
štěkání.
Čas běžel a my dělali zkoušky. Cézi musel zůstat na pokoji, kde
mi držel pěsti. Závěrečná zkouška se skládala ze dvou částí. Z teorie
a praxe. Porota měla k dispozici naše sešity, kde jsme si zapisovali
lidi, které jsme na středisku masírovali. Obyvatelé z baráku byli zapsáni
z jedné strany a klienti, kteří přišli zvenku z druhé. Náš kurz se
docela činil. Měl jsem popsané z jedné strany osm stránek a z druhé
deset. Kdybych mohl zapisovat i masáže mého psa, tak bych popsal
sešit docela. Otázky jsme si vytahovali z klobouku. Vyšla na mě masáž
nohy a popsat všechny svaly. Doplňující otázku vždy dával pan
doktor. Stáli jsme na katedře. Členové poroty seděli v lavicích, jako
žáci. Teorii umím na výbornou. Profesor, který si na mne zasedl, nešetří
chválou. Pokyvuje hlavou a dodá, že moje znalosti jsou lepší než
některých mediků. Toho uznání si vážím víc než osvědčení k masírování.
Pak mě doktor dal doplňující otázku. Moc jsem jí nerozuměl.
Ale drkotal jsem vše, co mě v tom momentě napadlo. Oddechnul
jsem si, když mi sdělili, že teorie je výborná. Druhá část zkoušky
byla přímo masáž. Mladá praktikantka si ulehla na lehátko. Na sobě
měla tričko a tanga. Naštěstí nevidím, nebo bohužel? Takže mě nerozptylovala. Zato pánskou porotu ano. Masáž mi šla dobře. Občas
se dotázala přítomná docentka, co právě dělám. Jak se úkon nazývá
a jaký sval zrovna masíruji. Jen jednou jsem přesně nevěděl. Dopadlo
vše skvěle. Césarek měl radost. Dostal za odměnu celý rohlík. Uteklo
nám pět měsíců a my se rozloučili s rekvalifikačním střediskem.
Po měsíci bylo první naše setkání opět na Dědině.
Potkal jsem paní, která znala majitelku Matěje. Domluvím klukům
sraz na devátou večer.
Venčím Césarka, který se nemůže už dočkat. Uplyne dvacet minut.
Jeho kamarád nikde. Tak to asi nedojde. Cézi běžel dolů, kde
se zastavil. Směrem k bydlišti Matěje začal zavile výt. Řeknu vám,
hrozný zvuk zněl z jeho hrdla. Byla mi už dost zima. Pomalu jsem šel
nazpátky. V tom uslyším, jak známý hlas volá Matěje.
Sláva, dočkali se. To bylo vítání a blbnutí. Domluvíme se ještě na
neděli, kdy budeme odjíždět. Césarek dostal na památku gumového
beránka. Vydržel mu tři měsíce než ho zničil.
To bylo jedno opravdové přátelství, na které se rádo vzpomíná.
Pět měsíců v Praze uteklo jako voda. Naše sluníčko se zatoulalo jinam.
Vztah jaksi nevydržel. Nebyla to ta pravá. Musíme hledat dál.
Nic netrvá věčně, ani masérský kurz, ani láska k jedné slečně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama