Nejen ve zpěvu najdeš úlevu

23. dubna 2016 v 17:15 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Nejen ve zpěvu
Najdeš úlevu
Mohu vám smrtelně vážně napsat, že žádní duchové neexistují. Přesto každý z nás ho někdy vypustí. Že si nevzpomínáte? Ale jděte. Vyjde vždy ze zadní části těla v nejméně vhodný okamžik a to jestli jste chtěli, nebo nechtěli. Pohoršovat se, ale nemá nikdo proč. Není prdnutí, jako prdnutí. Uprdnout se může každý člověk i slečinka. Obzvláště je-li urážlivý. Ovšem o takové uprdnutí nám nyní nejde. Spíše o nadýmání. Občas se to někomu stane, že z něho vyjde zvuk, který by neměl být slyšet. A je. Navíc ten zvuk přijde ze zadní části těla. Ejhle, trapas je na světě. Urodil se prd. Většinou je i cítit.
Co je to prd?
Marný pokus přírody naučit zadek zpívat.


Taky se traduje, že když si někdo nahlas uprdne, tak mohou sbírat penízky.
Myšlenka dne:
Nikdy nesmíš zadržovat větry, protože Ti to vyběhne přes páteř do mozku a odtud pak přicházejí ty nápady na hovno.
Paní vedoucí malých skautíků by si potřebovala ulevit. Přece to neudělá před těmi prcky. Ví, co se sluší a patří.
"Počkejte chviličku zde, já se jen podívám támhle za roh," řekne svým svěřencům.
Utíká co nejrychleji, jak umí, k nejbližšímu rohu budovy u které stojí. Jakmile tam doběhne, tak zjistí, že děti běželi s ní.
Usměje se trochu a zkusí přikázat: "Počkejte tady na mě, já hned přiběhnu!"
Znova prchá na druhou stranu budovy. Je celá zadýchaná, ale když se za sebe ohlédne, tak tam ty prckové jsou zase. Zdálky to vypadá, že si hrají na honěnou.
"Ještě jednou prosím i pro ty nechápavé děti. Budete na mě zde čekat! Já jen něco zjistím a přiběhnu za vámi. Je to jasný?" důrazně pronese vedoucí.
"Jasný," zazní jednohlasně od skautíků.
Žena tedy prchá znova na druhou stranu budovy. Tam zavře oči a pustí větry ven.
Za jejími zády děcka řvou smíchy.
"No co? To dělá přece každý. Slušnost je, aby to nedělal před ostatními. Proto jste měli čekat na druhé straně. A pamatujte si, že je lepší jeden prd, než dvacet doktorů. Tak půjdeme k rybníku," mluví s úlevou paní vedoucí.
To je nápad. Je vidět, že myšlenka dne funguje.
Za pár dní jeden ze skautíků dojde k druhému.
"Zatahej mě za palec," vysloví přání chlapec.
"Proč?" zeptá se druhý.
"Uvidíš," praví zase ten první hoch.
Tak ho tedy za ten palec zatáhne. Co myslíte, že se stalo?
Ozvalo se hlasité prdnutí s velkým řehotáním.
Známý herec Josef Bek kdysi vykládal, jak doprovázel z jednoho večerního představení svou nastávající. Měl předtím fazolovou polévku, tak se stále opožďoval, aby si ulevil. Co krok, to prd. Aby nebyl tak nápadný, tak se sehnul. Dělal, že tam něco hledá. V tom se to stalo. Takovou řachu jen tak někdo neudělá, i kdyby stokráte chtěl. Jenže tu dělovou ránu slyšela i jeho baletka, která si vykračovala kus před ním.
Pepíček se omlouval.
"Co tam hledáte? Pojďte, to si seberete zítra," volá na něho.
Pan Bek hned poznal, že je to ta správná ženská se smyslem pro humor a vzal si ji za svou zákonitou manželku.
A když jsme u té svatby, nesmím opomenout, jak se brali Maruška s Karlíkem. On byl tenký, jak proutek. Zafoukal-li vítr, tak ho málem přelomil. Zato ona byla jak dvě. Jinak jim nikdo neřekl než Laurer a Hardy.
"Berete si zde přítomnou Marušku za zákonitou manželku?" otáže se oddávající.
Chvíli je ticho. Nevěsta stiskne nastávajícímu ruku silou kováře.
Hnedle zazní: "Ano," zhluboka pronese bledý ženich.
"A táži se vás nevěsto, zda si berete dobrovolně zde přítomného Karla?" pokračuje oddávající.
Někdo zakašle. Oddávající zopakuje otázku. Stále je hrobové
ticho.
"Uvolněte se prosím a řekněte nám zde, zda dobrovolně vstupujete ve svazek manželský s přítomným," oddávající přestane mluvit, protože v tom okamžiku se ozve hlasité prdnutí. Nevěsta se uvolnila příliš.
Ticho přeruší tlumící smích ze všech stran.
"Táži se vás naposledy, zda vstupujete do svazku manželského s přítomným Karlíkem?" rychle dokončí větu.
"Ano, ano, ano," vyhrkne dívka a znovu se ozve od jejího naducaného zadečku pšouknutí. Celá zčervená. Včera si neměla dávat ty karbenátky. Ach jo, ta ostuda. Hlavně že už má svého milého pod chomoutem. Teď, když je jejím manželem na něho může už klidně prdět.…
Muž v nejlepších letech je konečně u své drahé. Po výborném obědě se jdou natáhnout. Ta skvělá zelná polévka a svíčková s brusinkami se musí řádně strávit. Jak už to tak bývá, skončí odpočinek milováním. Žena se otočí a chce vstát. V tom se ozve hrozný zvuk. Něco jako když uniká balónek, když ho prsty přidržujete.
"Prc, prc, prc."
"Můžeme přebalovat," dodá smějící milenec.
Žena se tomu počne také chechtat. V tom spustí její zadeček přinejmenším kulometnou dávku.
"Prc, prc, prc," znějí další salvy velkých pšouků.
Sice se neposrala, zato se mohli oba smíchy počůrat.
Ono je-li to v soukromí dvou lidiček, tak vlastně o nic nejde.
"Už před sebou s Miladou prdíte?" otáže se zvědavý kamarád druhého.
"Ne, copak jsem čuně," nato ten dotázaný.
"Tak to ještě nejste dlouho spolu," odpoví mu ten první.
V jedné nejmenované škole si zástupkyně ředitele vždy odběhne do sborovny ulevit. Samozřejmě v době, kdy tam nikdo není. Jednou však po hlášení do školního rozhlasu zapomene pan ředitel zařízení vypnout. Jeho zástupkyně měla v ten den fazolky na kyselo. Takže to na ni přišlo.
"Milí žáci, buďte zde ticho. Hned jsem nazpět," oznamuje ve třídě, kde učí.
Chvátá co nejrychleji do sborovny. Zabouchne dveře.
Z pusy jí úlevně vyjde: "Jéé!"
No a ze zadní části, jak když spustí Kalašnikov: "Prc, prc, prc!," a možná ještě rychleji.
Celá škola se válí smíchy pod lavicemi. Učitelé mají co dělat, aby nějak situaci zvládli.
"Buďte ticho! Jste jako praštění," okřikují kantoři žáky.
V tom se ozve zástupkyně ze školního rozhlasu: "Ještě že tohle nikdo neslyší."
Starší kantor běží o překot, aby ji varoval. Je slyšet vrznutí dveří.
"Paní kolegyně máte zde zapnutý školní rozhlas," šeptá zbytečně.
"Cože, tak to uprdnutí bylo slyšet?"
Učitelský pokývne hlavou.
"No, do hajzlu," vyletí z pusy hodné a slušné zástupkyně.
"Právě tam to mělo přijít," smutně dodává její kolega, který se kouká do kyselé tváře paní zástupkyně.
Ve škole ještě takový kabaret nikdy nebyl, ani na školní besídce.
Několik známých se domluví oslavit Nový rok společně.
Sjedou se do velkého domu hostitele. Tam hodně jedí, pijí, dávají si do trumpety. Silvestr je bujarý. Jedno století pomalu odchází. Už se bude odpočítávat, aby přivítali to nové.
"Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. Ať žije nový rok," křičí přítomní.
Skleničky zazvoní ťuknutím na zdraví. Opozdilci si lahodně vychutnávají ještě poslední doušek. Do nastalého roku se ozve hlasité pšouknutí.
Vyšlo to z mladého muže, který se pro něco sehnul. Reaguje ihned, než ostatní mohou cokoliv poznamenat.
"Máme novoroční prd. To bude rok," dokončí svou řeč provinilec.
Společnost vybuchne smíchem. Tak to má být, když se vítá dokonce nové tisíciletí.
Na plese.
"Slečna, vy jste perla," muž vyznává obdiv své tanečnici.
"To já ne perla, to čižma vrzla," vysvětlí mu tanečnice danou situaci.
Ostatně se dělají i prdící pytlíky. Ten stačí nastražit někomu pod zadeček a je vymalováno. Jako u jednoho vtipálka.
Ten se bavil tak, že svým návštěvám, nejlépe ženám chystal překvapení v podobě prdícího pytlíku.
Mladá žena nic netušíc dosedne. Zvuk, který se ozve, ji skoro opět nadzvedne.
"To jsem byla já?" táže se překvapeně.
Hostitel ji nechá v tom vykoupat. Pokývne jen hlavou na souhlas.
Škodolibě dodá: "To je hustý."
"Moc se omlouvám. Někdy se mi to stane. Jím ráda luštěniny," mluví návštěvnice celá červená.
"To je v pořádku. Zkus se podívat pod polštářek," radí hostitel.
"Ty mizero," změní tón dívka.
Polštářek letí po vtipálkovi a přistane mu přímo na hlavě.
I s prdem by měl člověk umět zacházet.
"Tati a prdí i hadi?" ptá se klučina ve filmu: S tebou mě baví svět.
Já se ptám, kdo všechno může prdět kromě lidí, zvířat, prdících věcí a přístrojů?
Že nevíte? Tak zde ještě odpověď v tomhle vtípku.
Minule večer mě kamarádi pozvali trochu ven. Manželku jsem ubezpečoval, že přijdu okolo půlnoci!
A hodiny se rychle míjeli a pivo šlo dolů příliš hladce. Okolo půl třetí nad ránem, opilý jako prase, pobral jsem se domů.
Ledva co jsem vstoupil do bytu, naše kukačkové hodiny v hale ožily a třikrát zakukaly.
Hlavou mi problesklo, že by se manželka mohla vzbudit, tak jsem ducha přítomně ještě 9krát zakukal.
Byl jsem opravdu pyšný na svou schopnost tak šikovně se vyhýbat konfliktním situacím v stavu totální opilosti.
Ráno se mě manželka zeptala, kdy jsem se večer vrátil a já jsem jí povídal, že o půlnoci.
Nevypadala, že by něco tušila. Uf! Dostal jsem se z toho!
Později mi oznámila, že bude třeba asi koupit nové kukačkové hodiny do haly.
Když jsem se ji zeptal proč, odpověděla: "Si představ, že nad ránem, když jsi ještě nebyl doma, naše kukačkové hodiny třikrát zakukaly, potom řekly `do řiti`, ještě 4krát zakukaly, odkašlaly si, 3krát zakukaly, chvíli se chechtaly, dvakrát zakukaly a nakonec si prdly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama