Nakouknutí pod pokličku panského klubu

10. dubna 2016 v 13:31 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Nakouknutí pod pokličku panského klubu
Nyní můžeme nakouknout přímo pod pokličku panského klubu. Copak tam asi
vaří? S kluky se scházíváme párkrát do roka. Tak na jedno až dvě pivka. Dnešní setkání
je zrovna pátého května. Tedy na den květnového povstání.
Volá Láďa, že dojede za
deset minut, jelikož tvrdne v tramvaji na Moravském náměstí. Jeho játra i ledviny by
raději tvrdly v hospůdce.


Vždyť mu již jeden ledvinový kamínek odoperovali. Snad
na náměstí nebude nějaká ta barikáda. Tak tedy vzhůru do Pánského klubu. César nás
vede docela dobře, i když objevit ten správný vchod do hospůdky není lehké. Můj pes
tentokrát váhá. Milan si též není jistý. Ještě že mají mě - nevidomého. Rozhodneme se
na Ladislava počkat před vchodem. Někdo do průjezdu skládá popelnice. Skoro nám
zde vytvořil barikádu. Pražské povstání v Brně. Po patnácti minutách kamarád stále
nejde, tak prokličkujeme kolem popelnic do hospůdky. Tam se čeká mnohem lépe.
Servírka přinese psovi vodu. Jako vždy je chlupáč obsloužen první.
César začne pít. Mladá žena řekne, že má asi žízeň.
"To my taky," rychle dodá Milan. Servírka se nahlas zasměje. Odchází
k výčepu.
"On tu tramvaj asi tlačí," pronesu ohledně třetího do party.
Ano, už se scházíme jen ve třech. Ani do mariáše nás není, ledaže by se karty naučil i
můj retriever. Karbanit ale naštěstí nebudeme. Navrhuji zavolat Ladislavovi mobilem,
kde že to je.
Milan si myslí, že nemá cenu utrácet za volání. Musí se přece každou chviličku
objevit. Místo něho se objeví servírka s vodou zrzavou. César vleže začne pít z misky.
Napodobíme psíka. Jen s tím rozdílem, že chlemtáme z půllitrů zrzavou vodu s pěnou.
Jo, a tuhle bohulibou činnost děláme vsedě, nikoliv, jak můj pohodlný pes, vleže.
Bouchnou dveře. Pomyslím si nahlas, že Ládík už je tady. Milan se jen
pousměje a praví: "Leda by se zmenšil a bylo mu dvanáct let."
To by musel sníst špenát a jít se omladit, jak ve filmu: Což takhle dát si špenát.
A i když od kamaráda můžeme čekat ledacos, tak tohle nehrozí. Přišla jen nějaká
rodinka s malým chlapcem.
Milan se rozvykládá o tom, jak jezdí z práce, a tramvaj vždy hned po jedné
zastávce začne stávkovat. Prostě prásk a není proud. Musí vystoupit a utíkat na trolejbus.
"To dělají zřejmě pro vaše zdraví," povídám se smíchem.
Milan s údivem pronese: "Pro naše zdraví, jo. Běžíš po krajnici silnice a vedle tebe
projíždí auto za autem. To je něco pro zdraví."
Rozesmějeme se. Výfuky místo cigaret, když kamarád nekouří. Výfukové
zplodiny, to je pokouřeníčko. Na trolejbus dobíhá vždy s jazykem na vestě a s lapáním
po dechu. Jednou mu už prý někdo řekl, že to má z toho kouření. Opět smích.
Popíjíme zlatavý mok. Oba souhlasíme s tím, že Láďa asi tu tramvaj opravdu
tlačí.
Ozve se opět bouchnutí dveří.
"Už je určitě tady," řeknu potichu.
Milan se mnou nesouhlasí.
"Nazdar Láďo, sedni si," vtipkuji a pokračuji: "Já nejsem Láďa. Nekecej a
posaď se." Dokončím celou větu. Přestanu fantazírovat. Milan pronese, že fantazíruje
leda na záchodku.
Domlouváme se, jestli kamarádovi zavoláme. Zatím počkáme. Jsou jen dvě možnosti.
Buď dojde, nebo nedojde.
Znovu bouchnou dveře. Do místnosti vstoupil skoro dvoumetrový mladík.
Optám se Milana, jestli je to Láďa. Dozvím se, že by to mohl být Láďa, ale museli by ho
nejspíš natahovat na skřipec. Napřed se nabízel Ládík mrňavý a nyní pro změnu dlouhý.
Konečně po půl hodině kamarád přichází. Ještě něco kupoval, tak se omlouval. Milanovi
ukazuje svou novou kameru, ten náš kameraman.
Objednává si pivko. Všimne si Césara.
"Hele, vám tady chcípl pes," hlasitě praví.
Zpovzdálí se ozvalo, že má pravdu, že tady opravdu chcípnul pes.
Láďa si dává řezané. Spíše by potřeboval nařezat za tu nedochvilnost i za mého
spícího psa.
"Konečně zdravé jádro Pánského klubu pohromadě," mluvím a pokyvuji
hlavou.
Ladislav se směje a konstatuje: "Zdravé asi těžko. Ty nevidíš, já měl už dvě operace a
to kýlu a ten ledvinový šutr. Zde Milan operaci oka a cysty."
Není se čemu divit, že měl kýlu, když se tahal se šutry v ledvinách. Milan pracuje
v účtárně se samými ženami, tak tu cystu chytil asi od nich. Shodneme se aspoň na tom
jádru Pánského klubu. Jen abychom nebyli jádro ořechu a tím pádem ořeši.
Milan ukazuje časopis pro nevidomé Zoru, kde je článek o křtu mojí knížky
v Brně. Jsou tam i nějaké fotografie. Ladislavovi nabízím, aby si foto, kde má být
s kamerou, vytrhnul. Než si kamarád vše prohlídne, zeptá se, jak se časopis nazývá.
Prohodil jsem, že Zoro mstitel. Opozdilec ho vrátí Milanovi. Ten mi ho podává se slovy:
"Strč si ho někam."
Nemyslel to chlapec zle, jen abych časopis zde nezapomněl.
Ladislav dopije řezané a začne vykládat, jak byl u kamaráda na chatě před
Velikonocemi. Přeruší ho servírka s rezavou vodou. Už přešel na naši značku. Tudíž
světlou jedenáctku. Tu mu mladá žena postaví před nos. Nadšeně pokračuje, že v pátek
se prý slušně ožrali. Milan mu do toho vstoupil, že slušně se ožrat není žádná zábava,
ale neslušně se ožrat, to je aspoň kumšt.
Laďa dál vypráví, že další den, to je v sobotu, si plánovali, že si dají do trumpety,
ale raději se léčili. Napil se trochu pivka. Milan podotknul, že to hráli na žestě.
"No a na Štědrý den…" pokračuje Ladík, a my se rozesměje.
"To jsem vůl," hodnotí kladně sám sebe Ladislav.
To byly zajímavé Velikonoce se Štědrým dnem. Jestlipak měli stromeček.
"Copak jsi dostal od Ježíška?" ptám se zvědavě, a ještě rychle dodávám: "Přišel Santa
Klaus a sebral ti keramické pero?"
Milan si vzpomene, jak byl v bance. Tam mu pak nabídli, jestli nechce reklamní
propisku. Inženýrský si ji prohlídne a odpoví: "Hezká propiska. Děkuji, ale já nejsem
prezident."
Další smích a další půllitr s pěnným mokem.
Probereme i čarodějnice. To nemyslím ty na koštěti. Ale zajímavé spojení s čarodějnicemi
měl Milan.
Prý je manželství nejdražší způsob, jak si nechat zadarmo vyprat ponožky.
Od vedlejšího stolu žena ve středním věku pronesla: "To ne, to strejda."
Skoro jako v reklamě: A mám to zadarmo!
Hnedle se začneme bavit o zdražení brambor. Servírka donesla další jedenáctku.
Můžeme tedy dále kopat. Padne zde i několik vtipů. Jeden za všechny.
Potkají se dva kamarádi.
"Tak si představ, že jsem v noci dostal chuť na manželku," praví první muž.
"A co jsi udělal?" ptá se ten druhý mužský.
"No vstal jsem a rozchodil jsem to," odpoví ten první kamarád.
K přátelům pronesu, že si mě pletou s Jirkou Dopitou. Vždy mě někdo oslovuje:
"Jirko dopi to!"
"Ne, oni říkají: Jirko kopyto!" směje se Ladislav.
Pronesu, že Láďa špatně slyší, říkají: "Jirko dopi to, ty kopyto."
Přidá se i Milan: "Jelito, kopyto, platí to!"
To je tedy hustý co? Nakoukli jsme chviličku pod pokličku a nestačíme zírat a
pozerať, jak by povedali bratia Slováci.
Milan vzpomene, jak v jejich podniku je na účtárně jediný mužský, mezi jinak
samými ženami. Když se ženské baví o svých problémech, tak ho už za chlapa prý vůbec
nepovažují. Mají ho spíše jako jednu z nich. Tak se dozví, která co dostala, nebo naopak
nedostala. Taktéž která musí na gynekologické vyšetření. Nebo která dcera té či oné
kolegyně je v tom a neví vůbec s kým. Má přehled, co se nosí za kalhotky a podprdy. To
samozřejmě není všechno, protože zná i jejich strategii. Musím tohle potvrdit, protože
jsme jednou byli na pivku v jedné restauraci, kde měly ženské sraz. Nebo slet ? No,
to je jedno. Milan mi tenkrát povídal: "Dávej pozor. Teď začnou pomlouvat tu, která
nedošla".
Ženy opravdu spustili špinavé řečičky na tu, která chybí. Milan dodal, že budou popíjet
a klábosit. Až bude muset jedna odejít, tak začnou pomlouvat ji. Stalo se. Než jsme
stačili vypít dvě pivka, tak Milan dodá: "Teď se budou trumfovat, která má doma
většího blbouna a nemehlo."
Nemýlil se. Jedna se předháněla před druhou, co prý to ona má za nemehlo
doma, že neumí ani hřebíček přibít. Druhá, že ten její neumí ani nakoupit, že ani netrefí
sám do obchodu. Co budu povídat, trumfovaly se a dělaly z chlapů nemožné blbouny.
Vypadalo to, že i pes či kočka jsou chytřejší, než chlapi. Potom ovšem všechny do jedné
spěchaly domů, aby ty své chudáky hýčkaly a říkaly jim, že jsou nejlepší a že manžel
její kamarádky je naprosto nemožný.
Milan ještě dodal, že v kanceláři kde pracuje, mají klimatizaci. Jeho kolegyně
se líčily, a když vyšly ven, kde bylo třicet pět stupňů, se naprosto roztekly. A potom se
prý má člověk oženit, aby něco takového měl doma.
Ladislav si objednal další pivko. Začal vyprávět, že u kamaráda v Žarošicích
se dodržují různé zvyky. Jak už říkal, že měli v pátek opici a vyspávali ji u kamaráda, který měl světnici s okny do ulice. Bylo půl sedmé ráno, a po ulici chodili mládenci,
kteří dělali pěkný rámus. Táhli prý sedm tragačů s řehtačkami. Bohužel oni měli jedno
okno otevřené. Do toho se ještě ozývalo: "Hody, hody doprovody…," takové ty hlásky
malých dětiček. Kamarád vstal a otevřel druhé okno a zařval: "To ses posral."
Inu negramoti z města na vesnici. Vůbec nevědí, že zvony odlétají do Říma a
místo nich chodí mládenci s řehtačkami.
Ptám se kamarádů, jestli se dívali na televizi na film Roming? Ladislav se
zeptal, kdy to dávali. Odpovím, že je to, tak dva tři dny. Milan pronese: "To bylo možná
včera."
Smějeme se a opakujeme: "Dva tři dny. To bylo možná včera." Řehtáme se tomu, jako
koňové.
Ke konci Pánského klubu přijde za námi jeden Ladislavův kamarád. Skoro
jako by proběhlo střídání stráží. Jen s tím rozdílem, že ještě dopiji své orosené. Jak jsem
psal na začátku, že se sejdeme na jedno až dvě pivka. Právě jsem dopil to třetí. Nezbývá
nic, než zaplatit a pomalu se vytratit.
César už má hlad, jako drak. Tak vzhůru k domovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama