Milanova cesta na ministerstvo

18. dubna 2016 v 9:33 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Milanova cesta na ministerstvo
Můj známý se jmenuje Milan. Avšak, byl-li by Janem, jistě by vám nadpis této kapitoly připomněl školní četbu oblíbené knížky: "Honzíkova cesta."
Ale známý byl pokřtěn jako Milan. Tudíž jeho cesta byla jiná než Honzíkova. Nejel k babičce na venkov, nýbrž do hlavního města na ministerstvo. Nebudeme ho podezřívat z toho, že tam má babičku nebo dědečka či dokonce strýčka.


Vraťme se k realitě. Kamarád dostane za úkol jet s náměstkem na ministerstvo.
Náměstek řekne: "Pojedeme mým vozem."
Milan souhlasí. Ještě netuší, co na sebe bere. Je sychravý podzim. Skoro zima. Vyjedou z Brna. Uhání si po dálnici k našemu hlavnímu městu. Auto má dobrý tah. Opravdu, tam táhne snad všude. Že by to bylo po návštěvě kominíka?
Dálnice se jim pod koly stále kmitá. Náhle ztrácí automobil na výkonu. Z ničeho nic začne škodověnka stávkovat. Už po dvaceti kilometrech nechtěla nějak jet.
"Nezdá se vám, pane inženýre, že to nechce jet?" bezbarvě se zeptá nadřízený.
"No, opravdu tedy jet moc nechce," přikyvuje Milan.
Náměstek s doktorským titulem, tím nemyslím medicíny, navrhl, ať zastaví a podívají se. Zajel na kraj dálnice. Je stále nevlídně a padá déšť se sněhem. Vystoupí si. Přivítá je chladný, nepříjemný až vlezlý chlad. Obejdou auto. Zjistí, že se píchlo kolo.
"To budeme muset, pane inženýre, vyměnit," pokyvuje moudře náměstek.
"To bude nejlepší, pane doktore," na to zase můj kamarád.
Náměstek otevře kufr. Poškrabá se za uchem.
"Jé, to je zde krámů! Pane inženýre, tady by měla být někde rezerva. Nemohu ji však najít," mluví zmateně vedoucí.
Milan si taky myslí, že by tam měla být. Proto ho to též dost překvapí, když tam není.
"Vždyť by měla přece být v kufru," pronese tvrdošíjně náměstek.
"Ale není tam," konstatuje Milan a dodá, "musí to být někde tady."
Vedoucí se ho naivně zeptal, jestli myslí vpředu.
"Ano, ano. Vpředu," trvá na svém kamarád.
Tak hledají a hledají. Běhají kolem auta. Kdo hledá, najde. Po nějaké chvíli objeví náměstek rezervu. Vpředu, pod kufrem.
"Hele, už jí máme," raduje se nadřízený jako dítě.
"Bože, tahle mišelinka snad byla s wehrmachtem pod Moskvou," hlesne zkřehle Milan.
Při pohledu na gumový koláč jen vzdáleně připomínající sjetou gumu. Je totiž v ní totálně uhnilá. Na poli krákají vrány. To jejich: "Krá, krá!" Zřejmě na posměch. Nebo z radosti.
"Jenom co najdu zařízení na zvednutí vozu, tak už to bude. Jenom chviličku," utěšuje nadřízený. Po dalších deseti minutách nalezne v autě hever.
"Sláva, sláva," opět se marně raduje kamarád, který je již pěkně prokřehlý. Hever jim nejde nasadit do trubky. Nakonec se jim to trochu podaří.
"Pane inženýre, tlačte na předek kapoty! Aby se auto nadlehčilo," přikazuje náměstek.
Kamarád skáče na přední kapotě. Kolem jezdí auta. Rozstřikují špínu se solí.
Jen se stále ozývá: "Pane inženýre, podejte mi nástrčný klíč," hlas patří náměstkovi.
"Tento, pane doktore?" otáže se zkřehle Milan.
"Ano, pane inženýre," odpovídá nadřízený poněkud nešťastně.
Práce jim jde opravdu od ruky. Tu hledají šroub, tu zas matku nebo správný klíč. Nálada zde panuje jak černý šat vran. Naštěstí se jim celá operace podaří. Pacient nezemřel - vydržel.
"Kolo sedí a je to."
"Pane doktore, naše ruce!" upozorní jej můj kamarád, inženýr.
"Utřeme si je do trávy a toho sněhu," rozhodl náměstek.
Škoda, že ho Milan poslechl. V tu ránu se jim šmír začal ještě více mazat po rukách.
"Počkejte, pane inženýre, mám někde hadr," vzpomene si vedoucí.
Sníh vítězí nad deštěm. Pan doktor opět hledá nějakou chvíli to, čím se měli utřít. Vytahuje něco podivného, zmuchlaného a špinavého.
"Už ho mám! Sláva, sláva!" nadšeně volá náměstek.
Utírají si ruce. Šmír se již dokonale zabydlel na jejich dlaních. I obleky mají trošku víc zašplíchané. To é, je tam divné. Nejsme přece na Hané. Je to tam pěkné, tak ho tam nechme.
"To je dobrý, pane doktore. To uschne," laxně pronese Milan.
"Myslíte, pane inženýre?" ptá se vážně náměstek.
"Určitě, pane doktore," mluví přesvědčivě kamarád.
Z nebe na ně stále padá sníh s deštěm. Jako by se jim vločky s kapkami posmívaly: "Vy ale vypadáte, páni inženýři." Též černí ptáci se připojují svým krákáním.
"Tak pojďte, pojedeme," pobídne nadřízený Milana.
Pomalu se rozjedou. Za nějakou dobu se ozve rána v motoru. Řidič se nahlas ptá, co to mohlo jenom být. Opět se ozve rána. Náměstek vyhodí směrovku a zastavuje v odstavném pásu.
"Jdu se podívat, co nám bouchá," řekne tiše šofér. Po chvilce usedá zpět za volant.
"Pane inženýre, zapomněl jsem uklidit nářadí. Ztratili jsme dva klíče. Musíme jet. Máme už tak velké zpoždění. Hledat je už nebudeme," oznamuje nevesele vedoucí.
Naštěstí už nepíchnou. V Praze sice ještě párkrát bloudí a vjedou aspoň dvakrát do jednosměrné ulice, ale nakonec zastaví před ministerstvem. Jsou zcela duševně vyčerpáni. To se hned pozná studovaný člověk.
"Honem, pane inženýre, už to začalo!" povzbuzuje kolegu náměstek.
"Vím, pane doktore," spěšně mluví Milan.
Chvátají do vchodu. Tam se ptají vrátného, jestli se nemohou někde umýt. Ten je posílá na pánský záchodek. Možná, že si myslí, že to jsou údržbáři.
"Rychle, rychle pane inženýre!" honí náměstek kamaráda. Mají smůlu, teče jen studená voda. Šmír se ještě více a více maže po rukách.
"To je dobrý, pane inženýre! Pojďme," urychluje vše náměstek.
Potichu vstoupí do sálu, kde měli již dávno být. Nenápadně si sedají.
"Pane inženýre, dělejte si poznámky," nařídí šéf.
"Ano, pane doktore," odpovídá kamarádsky Milan. Uvědomí si ale, že nemá psací potřeby.
Milan zašeptá: "Nemám tužku, pane doktore!"
Náměstek mu dá svou.
"Ještě blok," prosebně mluví Milan.
Nadřízený shání papír.
Po pěti minutách ho podává kamarádovi se slovy: "Tak už rychle pište!"
Vtom se ozve: "Děkuji vám všem za pozornost. Příště nashledanou," ukončí seminář řečník.
"No, tak to bychom měli, pane inženýre," povídá náměstek.
Vycházejí z posluchárny. Jsou zřejmě hodně nenápadní, protože na ně ukáže četník prstem.
"Tím autem, co stojí venku na zákazu stání, jste přijeli vy?" otáže se velitel hlídky.
"Dali jsme vám botičku. Bude to trošku drahé," uculuje se druhý policejní orgán.
Náměstek i jeho doprovod se zpotí. Muž s doktorským titulem policejní hlídce oznamuje, že nejsou z Prahy.
"My víme. Toho si musí hned všimnout každý. Dáme vám jenom pět set korun pokuty," pronáší velitel hlídky.
Náměstek vytahuje peněženku. Podává provinile peníze prvnímu z policistů.
"Co to máte na rukou," otáže se zvědavě druhý četník.
Milan pomůže šéfovi a vysvětluje, jakou měli cestu.
"Víte co," povídá ten druhý strážník, "nechte si to a buďte opatrnější!"
Po těch slovech si berou botičku z nešťastného auta. Náměstek večer sedí s kamarádem na pokoji v hotelu. Baští uzené a pijí pivo. Šéf tam sedí jen v trenkách. Ještě má vršek od pyžama. Milan v tričku a ve slipech.
"Pane inženýre, co kdybychom si začali tykat," navrhuje náměstek.
"Ano, pane doktore. Jsem Milan," řekne kamarád a podá ruku nadřízenému.
Tak tato komická dvojka ukončila velice náročný den. Ráno ještě dvakrát objíždí Prahu, než se správně trefí na Brno. Již ujíždí k domovu. Sníh přikryl pole svou peřinou. Je čisto a bílo. Možná i v duších těch dvou vyslanců.
Ze snění je probere škytání auta.
"Musíme nabrat benzín," usoudí doktor. Proto zajede k benzinové pumpě a zastaví u popelnic. Skrz jednu nemůže otevřít dveře. Couvne tedy. Vystoupí. Na tváři blažený úsměv. Bere tankovací pistoli ze stojanu. Zjistí, že je krátká hadice. Znova nasedá. Popojede dopředu. Myslí si, jak je konečně všechno v pořádku, ale není! Nemůže odemknout víčko od nádrže. Neustále se protáčí.
"Pane inženýre, můžete na okamžik," zavolá náměstek.
Milanovi se podaří víčko odemknout a odšroubovat. Jeho šéf tankuje. Kamarád se schová zpět do auta. Náměstek si pohvizduje. Dočerpá Super a jde platit. Za malý moment ho vidí jeho společník, jak si utírá kapesníkem orosené čelo. Přiběhne k němu.
"Pane inženýre, můžete mi půjčit sto korun?" otáže se dychtivě náměstek.
"Ano, samozřejmě," podává mu Milan zelenou bankovku.
"Trošku jsem to přepískal," smutně náměstek dodá na vysvětlenou.
Pak už dojeli bez obtíží.
Přesto náměstek zažil ještě jeden šok. Přijeli pozdě večer a ještě chvíli trvalo, než Milanův šéf dal automobil do garáže. Potom utahaný potichoučku odmyká dveře v jeho bytě. Aby nevzbudil svou ženu, tak ani nerozsvěcuje. Vysvléká se po tmě a dojde k posteli. Zjistí však, že je obsazeno. Poklepe neznámému na rameno.
Náměstek velice tiše promluví záletníkovi do ucha: "Promiňte, tohle je moje místo."
Ten se po chvilce, v které se musel vzpamatovat, také tiše omlouval.
Pravil: "Pardon, hned vás pustím."
Potichu se cizí muž oblékl a vyklouzl rychle z bytu. Žena náměstka spala nebo to aspoň předstírala. Náměstek se však zachoval jako džentlmen a ráno o ničem nemluvil. Spěchal do zaměstnání.
Tam si ho i Milana zavolá generální ředitel.
Nadšeně je vítá: "Rád si vás poslechnu. Co je nového v Praze? Cesta byla příjemná? Volal mi švagr, že tam přijeli nějací dva experti. Nejen, že přišli na samý závěr konference, ale byli špinaví jako čuníci," nadšeně hovoří generální.
Oba návštěvníci Prahy si nenápadně schovávají ruce za sebe, stále ještě nešly dobře umýt.
"Určitě jste je také viděli. Ale já tady kecám a vy jste zaručeně unavení, posaďte se. Jen co objednám tři kávičky, hned vás pustím ke slovu," mele vesele generální.
Nutno podotknout, že podnik, v kterém se toto událo, už neexistuje. Jestli je náměstek náměstkem, opravdu nevím. Kamarád je stále Milan, když nedělá zrovna Honzíkovu cestu. A náměstkovo auto? Kdoví? možná je ve šrotu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama