Dva venkovani v Praze

16. dubna 2016 v 14:33 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Dva venkovani v Praze
Už je to pár let nazpět. Každý z vás někdy cestoval, má s tím sám zkušenosti. Na jedné cestě do Prahy jsem zažil tuto příhodu. Praha, hlavní město Česka, to ví každý dneska. Jezdívám někdy do Prahy, jak to lidé dělají. Se mnou můj mluvící, vodící, s vlastním rodokmenem i s titulem Ing. mé psisko Dobračisko a kamarád v jedné osobě Milan.


V Praze bývalo blaze, nyní je tam dost draze.
Opět se vám ozývám z našeho druhého domova. Z jedné brněnské kavárničky. Čekám na svého dobrého průvodce. Obsluhuje tam servírka s hezkou výbavou. Myslím kulatou výbavičku. Je to pěkné. Blondýnka, hm-hm.
Kamarád konečně přichází. "Kde jsi tak dlouho, Milane? To jsi oblíkal sedm trpaslíků do školky nebo co?" otážu se ho na uvítanou.
"Blboune nejapnej, ty neznáš České dráhy?" pro změnu se ptá Milan.
"Zběžně. Vždy když bus či vlak nepřijede, tak musím běžet," líčím mu mé zkušenosti s dopravou.
Rovnou se ho zeptám, jestli by nejel jako kamarád do Prahy. Slůvko kamarád jsem zdůraznil. Ztuhne mu trošku úsměv. Připomíná mi Jetyho. Zřejmě má strach. Jezdívali jsme na dovolenou na Šumavu a ubytování bylo v domově důchodců. Takže mu proběhlo hlavou: Kam to bude teď? Ještě dnes má uschovanou žádost na přechodné bydliště do domova pro důchodce.
Nejistě se zeptá: "Co tam?"
"Na setkání lidí, co píší do šuplíku," horlivě ze sebe vyhrknu.
"Myslíš literární klub?" zafilozofuje Inža.
"Přesně tak," odpovím zdvořile.
"Zas jak vodící pes, co!" přísně se ptá kamarád.
Bráním se a dušuji, že to ne.
"Hm. Kdy to bude?" otáže se kolega.
"Podívej se..." již se domlouváme, kdy a jak pojedeme. Původně máme odcestovat autobusem ze Zvonařky. Potom od Grand hotelu. Nakonec jedeme vlakem. Údajně rychlíkem. Proto má asi deset minut zpoždění. Je to Slovenská strela. Proč zrovna strela, když se mešká? Slováci říkají, že vlak chodí. Zajímavé. Nám Čechům to moc smysluplné nepřipadá. Nic naplat, šli jsme do Prahy. Dobře se nám šlo. Sedíme v prázdném kupé a driftujeme ku hlavnímu městu. Ani příplatek za rychlík, za tu strelu, neplatíme. Stevardka nebo co to tam chodilo (můj doprovod říká: paní průvodčí), nám vysvětlila, proč tomu tak je. Údajně vlaky, co jsou City a Eurocity, prostě které jsou syty, za ně se příplatek platí.
"Ještěže nám nejmenovala WCcity. A že nejsme sytí," podotkne psisko.
Takto by se mně líbilo chodit. Člověk si jen tak sedí a ku Praze cesta dlouhá nám rychle ubývá.
"Co takhle trochu reklamy?" zeptám se, ale nečekám na odpověď.
Bleskově spustím: "Chcete cestovat? Nejlepší průvodce psisko Dobračisko Milan."
"Abych tě nepokousal," hlasitě zaštěká kamarád. Promiňte. Odpoví můj společník.
"Jsi očkován proti vzteklině?" ptám se ho zvědavě.
"Já tě vážně rafnu!" vyhrožuje Inža.
"Lehni!" nařizuji mu.
Vagónem zní náš smích. Takhle nějak blbneme až do Prahy. Občas pozoruje kolega krajinu, než mu za oknem zmizí. V Praze budeme zřejmě trochu cizí. Doprovodí mě až do… Tam až ne, ale do literárního klubu. Vyloudí ze sebe prapodivný zvuk. Něco mezi zaštěkáním a zavytím. Rozloučí se a jde si proběhnout město.
Setkání v klubu je hezké. Přišel mezi nás i host z obce spisovatelské pan Skýpala. Panuje zde příjemná nálada. Za pár hodin někdo zazvoní. Paní knihovnice to jde vyřídit. Po chvilce se vrací.
S úsměvem povídá: "Pro pana Jiřího přišel vodící pes."
V klubovně to zašumí. Nějaký zvědavec vykřikne: "Ale jak zazvonil?"
Smějeme se a vysvětluji to ostatním. "Chodívá se mnou kamarád, který se vydává za mého vodícího psa. Apropo, abych pak za něj neplatil poplatek obci." Loučím se. Zavřete oči, odcházím.
Vycházíme z Krakovské. Náš cíl je Florenc, autobusové nádraží. Jdeme pěšky. Z předchozího vyprávění bych mohl říct klidně, že jedeme pěšky. Moc toho nevidím, za to se nestydím. Bílá hůlka říká: "Pozor! Pozor si jen všichni dejte a do mého pana nestrkejte!"
Po nějakém čase, jak už to tak bývá, s Milanem trošku bloudíme. Náhle je slyšet hlasitá sprška nadávek.
"Co se děje?" ptám se Inži zvědavě.
Kamarád se směje. Povídá: "Představ si, že nějaká paní v baretce nadává kachličce na chodníku."
"Neblbni!" vykřiknu.
"No opravdu. Nikde nikdo a ona hrozí na kachličku. Povykuje na ni," vysvětluje nadšeně Milan. Oba se tomu chechtáme.
Můj doprovod řekne: "Asi má na někoho zlost. Potřebuje si ulevit. Je to lepší, než aby na někoho ječela. Jdeme rač od ní dál."
Po minutce zaklepu kamarádovi na rameno.
"Poslouchej:
Bláznivá ženská nadává zvesela.
K tomu jí nehraje kapela.
Ječí a svět se diví, že má nohy obě křivý.
Na hlavě baretku, pod ní mašličku.
Nadává na chodníku na kachličku."
"No vidíš, už máš básničku," chválí moje blouznění doprovod.
Ještě chvíli kráčíme, kde se nacházíme, už vážně nevíme. Mé psisko se ptá na cestu jednoho vojáčka.
"Já tam taky jdu. Pojďte se mnou," chvatně pronesl voják.
Měl říci: "Utíkám. Jak ten vám běžel. Prosvištěli jsme zbytek cesty. Vůbec jsem nevěděl, co je okolo mne. Slyším blízko auta a matně vidím průvodcům záda. Ztrácí se mi bodík na mém radaru. Musí mě kamarád navigovat postaru. Pes na mě občas zaštěká: "Pozor schod" nebo: "Bude obrubník!"
Jestli někdo z vás viděl běžet tři postavičky Prahou, tak to jsme byli my.
A to ještě na mě Inža pořád křičí: "Dělej! Vždyť nám to ujede. Ty bys nedokázal chytit ani rýmu."
Oponuji mu: "Vždyť jsem dostal prosím tě už dvakrát chřipku. Ha, taky angínu!"
"Tak to tě možná omlouvá, ale přidej! Ano!?" chvatně ještě na mě volá.
Na Florenci si konečně oddechnu a natáhnu se na lavičku.
"Co si tady leháš jak mrtvý pes? Vlastně chcíplá kočka," ptá se Milan.
Doběhl jsem z posledních sil. Přesto nám autobus ujel před nosem. Na další spoj již nejsou lístky.
"Zkusíme jít na vlak, třeba nějaký pojede," navrhuje mi Míla.
"Můžeme jet metrem," mumlám prosebně, jelikož se mi už nechce opět běžet hlavním městem.
"Jirko, zaběháme si ještě," provokuje mě doprovod.
"Ano? Abych dostal Josefovu nemoc," trochu vyčítavě pronesu.
"Cože? Co abys dostal?" ptá se nevěřícně Milan.
"Josefovu nemoc. Neklepla mě prostě Pepka," konstatuji stroze.
Kolega se zasměje a navrhne, abychom si udělali sto jarních kilometrů. Prý dvě kolečka okolo Prahy by to spravila.
Napadne mě: "Lepší bude metro."
Tenhle návrh je jednohlasně přijat. Inženýrský si mě zřejmě nechtěl vzít na svědomí. Šlo se tedy.
Nevíme přesně, na kterou stranu jet a jaká je zastávka vlakové nádraží. V Brně metro nemáme, tak se zeptáme. Zkouší to kamarád.
"Tak co?" vyzvídám zvědavě.
"Byli to nějací Angličané," oznamuje mně.
"Hajdu judu," vyslovím tato slůvka pečlivě.
"Vole, s tebou ještě někam někdy půjdu," uraženě pronáší Míla.
Zkouším to já. Narážím na Rusa. Průvodce na mne kývne hlavou s nevyslovenou otázkou: "Jak jsi dopadl?"
"Byli to zase Rusi," volám na můj doprovod.
První slova zanikají v hluku. Je to slyšet až od slova zase a s posledním slovem je to spojeno.
"Chci vědět něco jiného ne tvé vnitřní pochody," zavrčí na mě.
"To snad není možný, žádný Čech," smutně konstatujeme oba naráz.
Konečně. Nějaká paní mluví jako my. Taky se tady moc nevyzná. Opět chvíle nejistoty. Přece se nám to povedlo.
Jedna osoba, zřejmě Pražačka, povídá: "Musíte jít na druhé metro. Po těch schodech, co jedou dolů."
Poděkujeme. Dostáváme se na jezdící schody. Jezdí mnohem rychleji než v Brně v obchodech. Přijíždíme dolů. Jsme tam, kde předtím. Koukáme se z jedné strany na druhou, jak bychom sledovali utkání v tenise Kordy s Beckerem. Zase nevíme, na kterou stranu jet. Když se trochu vzpamatujeme a jsme skoro ready, znova se ptáme a tentokrát máme větší štěstí.
"To se musíte kluci vrátit po těch jezdících schodech. Na první metro," sděluje nám chytrá paní.
Zas takové štěstí to tedy není. Poděkujeme. Vracíme se odkud jsme právě přijeli.
Začnu si prozpěvovat: "Kluci, kluci. Tohle ne, tohle tedy ne." Inu, dva venkovani ve městě.
"Jirko, ta nám byla platná jako kantýna v hladomorně," vysloví Milan.
Odpovím mu: "Moc nám pomohla. Opravdu moc. Moc."
Doprovod mi navrhl, abychom se vrátili na autobus. Souhlasím. Co mi taky zbývalo? Snad nás vezme. S tímto přáním opět běžíme městem. Najednou mi někdo zaklepe na rameno.
Povídá: "Ahoj. Jsi to ty?"
"No ano." Kdo by to taky měl být, že?" pohotově mu odpovídám.
"Kam jdeš?" ptá se mě ta osoba, pro mě neznámá.
"Na autobus na Florenc," slušně odpovím.
Též vyzvídám: "Co ty tady?"
"Jdu z práce," těžce pronese ten neznámý.
"Ty tady někde pracuješ?" zeptám se ho překvapeně.
Pán asi pozná svůj omyl. Vyhrkne větu, kde mně tyká i vyká současně: "Promiňte, to nejsi ty." Bere roha hned za prvním rohem.
Milan konečně řekne: "Už jsem myslel, že Praha je dost malá, ale pro nás asi ne."
Dojdeme na autobus. Situace je napínavá. Je nás tady, co nemáme lístky, zhruba šest. Napětí stále trvá a trvá a trvá. Do autobusu nastupují lidé s místenkami. Už je skoro plný.
Jeden pán se ptá řidiče: "Co myslíte, budete mít pro nás místo?"
"Jestli nikdo nepřijde, tak asi pro tři," vysvětluje šofér.
Situace je napjatá. Jedna paní to nevydrží a naštvaně odejde. Udělala velkou chybu. Nejenže místo bylo, ještě jich pár zbylo. Jakmile sedíme, tak si i naše nervy odpočinou.
"To byl nervák, co?" povídá mi kamarád a přidá: "Co nervy, dobrý?"
"Nevím, já na nervy nechodím. Ještě tak se psem na pivo," vyslovuji nahlas.
Inža mě hned zarazí. Rychle přikazuje: "Buď zticha. Někteří lidé se po nás divně koukají."
"Ano, jako pozůstalí, je zde sranda jako v márnici," říkám opět nahlas.
"Neblbni! Vrrrr," pouští na mě hrůzu mé psisko. Málem ho kleplo. Zanechám tedy řečí a odebírám se k spánku. Přijíždíme do našeho Brna. Brní nás z té cesty už pěkně nohy.
"Ty brďo! Konečně Brno," pronesu polohlasně.
Ať vás z toho nebrní hlava, loučím se a dávám přednost zprava. My pokračujeme z Brna do našich městeček. Vy, jestli chcete, můžete pokračovat ve čtení klidně dál. Jen dál. Jen dál, jen dál. "Vstupte!"
Pojďme na chviličku do knihovny. Jedná se o zvukovou knihovnu Jiřího Mahena v Brně. Zatím je umístěna na Zelném rynku až do doby, kdy bude opět na Kobližné v nově opravené budově. Proč na Zelňáku? Snad proto, abychom to my, co špatně koukáme, měli trošku těžký. Je sranda se zamíchat mezi stánky prodejců, ale legrace je to spíše pro ně. Jak se baví, snažíme-li se proplést a určit správný směr.
Budu muset někdy jít a zpívat si:
"Ja su ten brněnské synek.
Klapu si přes zelné rynek.
Mám hůlku bíló,
kemo, uhni s tou piló.
Ja su ten betelné slepé borec."
Sedím uvnitř místnosti knihovny a čekám na kamaráda. Přijde jedna slečna.
Stoupne si k pultíku a spustí: "Máte Dva výtečníky?"
Než může zareagovat paní knihovnice, ozývám se: "Jeden by nestačil?"
Tenhle dotaz pronesu z rohu knihovny, kde sedím na židličce.
"Ne, já chci dva!" naštvaně a hlasitě volá paní.
"Lituji, to nemohu sloužit. Ledaže chviličku počkáte. Má přijít kolega," mluvím na ni smějíc se.
"Nebudu čekat," rychle odsekne povýšenecky madam.
Paní knihovnice se zářivě usměje. To prosím potvrzuji, jelikož jsem to vycítil. Vstoupí též do našeho rozhovoru: "Podívám se. Vydržte, jen malou chvilku."
Otevřou se dveře. Vstupují dva hoši.
"No vida, už jsou tady," radostně pronesu. Kluci na sebe udiveně koukají, a to prosím vůbec nevidí.
Knihovnice Janinka se rozpačitě směje. Náhle zavolá: "Už je taky mám! Hurá!"
Podává knížku slečně, která se tváří při odchodu uraženě. Dva výtečníci po chvíli odchází. Vystřídá je dáma ve středním věku. S ní se objeví i Milan.
"Ahoj. Čekáš dlouho?" otáže se kamarád.
"Ani ne. Jen od třicetileté války. Sedni si, ať nám nevyneseš spaní," pobízím ho.
Mladá paní se zeptá: "Nemáte něco lehčího?"
Milan mi zašeptá: "Myslel jsem, že je to veřejná knihovna, ne veřejný dům."
Začnu se polohlasně smát.
"Nechechtej se, ty blboune! Když se směješ ty, musím i já," domlouvá mně Inža.
Paní dostane něco lehčího a spokojeně těžkým krokem odkráčí.
"Víte, co mě napadlo?" začnu svůj projev. Janinka pokrčí rameny. I kamarád se zvědavě kouká. "Jak říkala paní, že chce něco lehčího, tak mě napadla: "Těžká Barbora," vyhrknu na přítomné.
Chvíli je ticho, jak je to zřejmě ohromilo. Někdy mám takové bleskové reakce. Začnou se tomu smát.
Knihovnice až po chvíli praví: "Mám pro vás..."
Nenechám ji domluvit. Ihned spustím: "Provaz se špatně čte. Lépe se snad plete."
Milan: "Zato se na něm dobře houpe."
To chytré děvče je z nás dost zmatené. "Na co takové černé úvahy?" ptá se Jana.
Trochu se pochechtáváme. Ona pochopí a dodá: "Mám pro vás Chci to hned."
"Tak ano! Hned mi to dejte," chytám se jejích slov.
"Já to chci taky," prosebně mumlá kamarád.
"Nezavěšuj se! Jsi v pořadí," stroze mu odpovím.
Tak si musel na knihu Chci to hned chvíli počkat. Jak se říká: Kdo si počká, ten se dočká.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama