César se vrací

21. dubna 2016 v 12:08 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih
César se vrací
Milí čtenáři, račte dál. Jen vstupte do knížky v níž se znovu
vracím mezi vás s každodenním dobrodružstvím. Ano, je zde opět
váš César od Tří Jasanů. Jsem zlatý retrívr s kropenatým černým
čumáčkem. Honosím se čestným titulem vodící pes. Moje poslání je
vodit nevidomého pána. Ale tohle už vlastně víte - tedy za předpokladu,
že jste četli první knížku o mně: César tropí hlouposti. Ta
vyšla v roce dva tisíce jedenáct. Křest dílka se uskutečnil patnáctého
listopadu toho roku. Byl jsem přitom.


Mohu říci, že se křest vydařil.
Ostatně o téhle události napsala moc pěkné povídání zástupkyně
ředitele základní školy v Rosicích, paní Kroupová. Článek otiskli v
rosickém zpravodaji Rosa. Také o křtu a o nás psali
v Královopolských listech. Byli jsme i v Českém rozhlase Brno a
v televizi B-TV v pořadu: Vlna z Brna. Tady jsme s páníčkem pěkně
rozvlnili hladinu. Jo, vlny ty zbožňuji.
Na křtu knížky bylo přání, aby se kniha dostala nejen až za
hranice Brna, ale i naší vlasti. Nebudete tomu věřit - podařilo se.
Dostal jsem se v knižní podobě až na Sardinii. Podíval jsem se též na
pár týdnů do Řecka a Japonska. Pak jsem se zase vrátil zpět, to když
si sebou knížku vzali moji čtenáři na dovolenou. Ovšem na Sardinii
jsem zůstal. Já rád sardinky - víte? Tam si moje příběhy dovezla paní
kadeřnice, ke které chodí můj páníček. Byla ubytována u českých
emigrantů a těm se knížka natolik líbila, že ji tam nechala.
Narodil jsem se jedenáctého února. V tomto měsíci slaví narozeniny
také Jaroslav Hanzlík. Nebo z hereček slavívala Nataša
Gollová. Ty určitě znáte. Co já vím, tak mohu ještě jmenovat z naší
zvířecí říše Maxipsa Fíka, králíky z klobouku Boba a Bobka a též
Krtečka. Tihle všichni se narodili v únoru. No jo. Klidně mi to věřte,
protože jsem rád sledoval večerníčky. A Krteček byl i v kosmu.
Tohle bylo malé ohlédnutí za již uplynulými událostmi.
Ten můj člověk se pomalu rozhoduje, že o mně napíše další
knižní pokračování. Zatím se k tomu neměl, tak to začnu sám. Jak
znám Jirku, určitě se přidá. Bude muset, protože moji čtenáři chtějí
další příběhy. Oba nás to velice těší, ale i zavazuje.
Musím se pochlubit, že chodím do svého kina. Nazvali jsme
ho kino U osmáků. Onehdy nás rozesmála jedna paní, když jí Jirka
řekl, že jdeme za osmáky, a že se nemohu dočkat. Paní se divila, že
pes miluje děti z osmé třídy. Zasmáli jsme se tomu a vysvětlili, že osmáci nejsou žáci, nýbrž myšky. Vždy se moc těším, až budu
s nimi. Ani se na ně nemohu vynadívat. Ke spokojenosti mi nic nechybí.
Kdybyste slyšeli jejich krásné pískání, i jak se mnou komunikují.
Není nic úžasnějšího, než když máme čumák na čumák. Koukáme
na sebe, jak do zrcadla. Jen s tím rozdílem, že osmák se vidí
úplně jinak, než vypadá. Velký, chlupatý a ušatý. V tom mém zrcadle
se mohu vzhlédnout v malém stvoření, které má také vousy a
krásná očka. Nic mi nechybí. Slečna Jana mi občas podá nějaký
pamlsek. Prý lidi v kině mají také své popcorny. Kupujeme zde krmivo
a mlsky. Myšky jsou tři.
Někdy si navzájem okusují ocásky. Slastně přitom pobrukují. Zavýsknou,
když ten druhý myšák kousne víc než by měl. Něco v tomhle
smyslu: "To jsi přehnal! Víš, jak to bolí? Auvajs, auvajs, auvajs!"
Jednou už málem prohryzali pletivo. Mohli být na svobodě.
Nic bych za to nedal, že tohle měl na svědomí sameček, aby měl od
těch dvou samiček pokoj. Jenže jejich panička jim to překazila - dala
tam nové pletivo.
Potkal jsem v tomhle kině i potkany. Nebyli pod kamenem,
jak zpívá Jiří Suchý, nýbrž v kleci. Jsou to nové přírůstky. Zrovna
snídali. Panečku, těm chutnalo. Jedna se jmenuje Krém. Je i krémově
zbarvená. Má prý červené oči. To jsou věci. Druhá Bělíšek, neboli
Sedmikráska. Naproti nim v kleci bydlí dva potkani. První ze samečků
je jak čokoláda, proto se mu říká: Čoko. Druhý je Ferdík. Jenže
potkani rádi odpočívají. Nejsou tak akční jako osmáci. Ještě jsou zde
pískomilové. Bydlí ve velkém akváriu. Jednou jsem si sednul za pult.
Byl tam výborný rozhled na všechna zvířátka. Přítomní lidé se smáli,
že mohu prodávat. Prý bych napřed vše ochutnal, jestli to bude pro
pejsky dobré. Takže bych si asi ani nevydělal. Jenže tu nejsem na
práci, jsem v kině a mám volno. Budu pracovat, až zase půjdeme
domů.
Právě jsem vás provedl mým kinem U osmáků, kde mám
permanentku. Dovolil jsem si udělat z kina i samoobsluhu. Vzal jsem
si sám sušené prasečí ucho. To já totiž rád. Cpal jsem ho do sebe, jak
žoldnéř. Páníček ho sice musel zaplatit, ale co by pro mě neudělal.
Ucho bylo dobré, a doma jsem ho dojedl na zahrádce. Kino i samoobsluha
funguje dobře. Nedostanu-li od slečny Jany nic, tak si na ni
prostě štěknu a hned něco dostanu. Třeba pohlavek.
Ono, mluvíme-li o žrádle, tak nedávno mojí páníčkové
obědvali v nejmenované restauraci. Jedna servírka zrovna odcházela pryč.
Ležel jsem u misky s vodou. Mladá servírka ještě volala na
kolegyni, která se s ní už loučila: "Já ještě přijdu. Jsem jak bumerang,"
hlaholila zvesela.
Moji lidé se rozesmáli.
Také rád navštěvuji masnu u schodů. Tam vždy dostanu od
paní Lenky kousíček buřtu. Bohužel sem Jirka moc nechodí. Ach jo,
jaká škoda! O to častěji navštěvuje drogérii. To je fajn, protože tam
mají také dobroty pro pejsky. Dostal jsem od hodné vedoucí, která se
taktéž jmenuje Lenka, dáreček k vánocům. Byl v podobě mých oblíbených
pamlsků. Toto chutnalo! Vím, co se sluší na vychovaného
psa. Ještě jednou a to písemnou formou oběma Lenkám děkuji.
Mám další nové kamarády. Je to Lord, kterého potkávám
pod zámeckým parkem. S ním se dá dobře blbnout, honit, skotačit.
Je to ještě mladý labradorský pes. Vykládal mi, jak jsou někteří
dvounožci hloupí. Šel s páníčkem na procházku. Běhal si, a náhle
uviděl psí slečnu. Malá fenka se mu líbila. Byla bílá, jako Jawa 50, a
hned si s ní chtěl hrát. Její panička ji vzala do náruče. Najednou
začala křičet: "Pomoc, pomoc!" Přitom jí Lord nic nedělal. On je
přece vychovaný. Navíc s takovým jménem, no, řekněte sami, vždyť
je urozený s dobrými mravy. Jednou jsme se dokonce společně sešli
s Baronem. Byli jsme tedy tři, skoro jako tři mušketýři. Hotová honorace.
Posuďte sami ta jména: César, Baron a Lord. Koho by překvapilo,
že se znám i s D'Artagnanem. To je vodící pes, jako já.
Bydlí se svým páníčkem Honzou kousek od nás - v Oslavanech.
Ještě chodím na návštěvu za Jackem. Ten miluje Jirku. Div,
že se nezblázní, jak ho uvidí. S ním se také dá laškovat, ale spíš mě
zajímá, co mají dobrého jeho páníčkové. Na našem sídlišti mám
mladou kamarádku Eby. Má dva roky a je krásně hravá.
V zámeckém parku potkávám fenku, která se mně líbí. Jak
se jen jmenuje? Nějak si ani páníček nemůže vzpomenout. Však já
vám to později napíši.
Neuhodli byste s kým jsem se pod parkem také setkal.
S pejskem Čau-čau. Ne, že bych ho takhle zdravil. Je to psí plemeno
původem z Číny, které je nádherně chlupaté.
Jdeme si do obchodu koupit snídani. Chutnají nám rohlíky,
kterým se říká: zbojníci. Vstoupíme do krámu. Paní prodavačka
oznamuje, že úplně všechny zbojníky vykoupil jeden chlap. To si je
asi odnesl do vlády. No, představte si tu sprostotu, že vodícím psům
sebrali příspěvek na krmivo. Navíc zdražili granule. Co mají naši majitelé s námi za výdaje se úředníkům nahoře ani nezdálo. Ty, co
mají hodně, seberou těm, co mají málo. K tomu dodávám, že to by
neudělal ani pes. Zasloužili by pořádně kousnout. Jenže my jsme
hodní a nejsme jako oni. "Vrrr haf!" To mají na svědomí určitě ti
zbojníci.
Jsem vodící pes a mám poslání. Vodím svého nevidomého
páníčka, kterého mám rád. On zase mě. Obstarává mi baštu, vyčesává
můj kožíšek a dokonce mě masíruje. Musím se usmívat, když si
vzpomenu, jak paní sekretářka v nejmenovaném zdravotním zařízení
zaměnila naše jména. Volala na mého pána: "Pane Césare, počkejte
chvilku!" To je švanda, že bychom si byli tolik podobní?
Nebo mně někdo vysvětlete to, že jedna známá četla knížku
o mně jedním dechem. To ani nedýchala? Technicky tohle není
možné. No, zeptám se páníčka. Ostatně už slyším jeho kroky. Ty
bych zaručeně poznal i mezi tisíci. Víte, že mám již devět lidských
roků? Jenže v našem životě je to už šedesát tři let.
Naučil jsem se toho hodně. Jen si poslechněte kolik povelů
musím znát, a to nebudu jmenovat povely poslušnosti. Ty jsou přece
samozřejmé. Vím sice, že jsem už v jedné knížce o povelech, které
ovládám, psal, ale opakování je matka moudrosti. První povel je
vpřed. Jdu po levé ruce mého pána. Na sobě mám vodící postroj, tím
Jirka pozná můj pohyb, a také změnu chůze. Když se objeví překážka,
tak ji šikovně obejdu. Tedy musím ji obejít šikovně nejen já, ale i
můj páníček. Další povel je: vpravo! Odbočím vpravo. Následuje
povel do leva! Tohle se musí říkat pomalu a rozděleně. Najdi zebru!
Tím se nemyslí žádné zvíře, nýbrž přechod na silnici. Hledej zastávku!
Tento povel také umím. Najdu nejbližší značku zastávky na
autobus, tramvaj, nebo jiný dopravní prostředek. Nedělá mi problém
vyhledat a označit schody, obrubník, dveře i volné místo v restauraci
či v dopravním prostředku. Ještě se vrátím ke dveřím. Ne, že bych je
občůrával. U nich se musím zastavit tak, abych měl hlavu přímo pod
klikou. Tohle specifikum nás naučili v brněnské škole vodících psů.
Když se páníček dostane do nesnází, tak mě řekne jen povel:
"Vyveď." Musím přemýšlet, jaká cesta pro nás bude nejvíce
bezpečná, jako třeba jak obejít vykopaný výkop a vrátit se za ním
opět na chodník ve směru chůze. Největší starost nám dělají vysoké
překážky. Dávat pozor na větve, co sahají do chodníku, aby neporanily
pána. Nebo najít upadlou rukavici. Ještě, že neztrácí přítelkyni.
Tu bych mu nepřinesl, avšak přivedl zpět. Určitě bych si poradil.
Mezi námi kluky, co venku chodí za pěkné ženské, někdy
nestačím zírat. Prý je to tím, že si ty škaredé ženské chlapi natahali
domů. No a ty nádherné běhají venku, a volně! Proto muži ty své
škaredky prosí, aby je milovaly, jako psa. To znamená, že chtějí
dostat nažrat a pustit ven. Touží být prostě tam, kde chodí ty krásky.
Zrovna takovou potkáváme. Upřeně koukám, zpomalím, i hlavu za
dívkou otočím. Přitom se zastavím. Oči z ní nespouštím. Zapomínám
i to, že jsem ve službě. Až se Jirka zasměje a pobídne mě vpřed. Je
zajímavé, že když se podaří občas nějakému mužskému ulovit tu
krasavici, tak po čase se i ona promění v šeredu. Zřejmě nesmějí žít
v zajetí. Pak se jejich krása promění.
Zvládám i jezdící schody a nástupy i výstupy z dopravních
prostředků. Naskakovat do vlaku se mě zatím daří dobře, i když už
využívám schůdky. Dříve jsem vyskočil ze země, až dovnitř vagónu.
Ven to jde samo. Hupsnu dolů, a je to.
Nechci se tedy chlubit, ale umím toho opravdu hodně. Nemyslete
si, že je snadné Jirku rozveselit, když je mu smutno. Mě se
to daří dobře.
Jak bych to jen řekl: Jsem malý, ale šikovný. Patřím k velkému plemenu
psů. Tohle jsem uvedl, jako přirovnání k vám lidem. Na křtu
první knížky o šikovném vodícím psovi, tedy o mě, se moderátor
Borek Kapitančik pasoval do role tchýně. Naučil mě prý štěkat a
mluvit. To nás sice učí naše psí mámy, ovšem do role matky se určil
v knížce, kterou načetl na CD s názvem: Když človíček blázní. Tu
napsal též můj pán. Zamotali vše tak, že ani nevím, jestli je Borek
máma, táta, tchýně, nebo moderátor. Pak, že dělám hlouposti já.
Přitom blbnou pánové.
Už je na čase, abych vám prozradil jméno té psí holčiny
v zámeckém parku. Jmenuje se Bára, a volají na ni Barčo. Ještě napíši,
jak se naučil páníček štěkat na paničku. Ale nikoliv, jak si myslíte.
Po procházce v Brně spěcháme do tepla. V úzké chodbičce se
musí Jirka vysvléknout z bundy a vyzout z bot. Přezout sebe očistit
mně bříško a packy. Jelikož stojím v úzkém prostoru před Jirkou, a
už vrtím ocáskem, protože půjdu do tepla, musí Jirka třikrát štěknout.
Jinak bychom se dovnitř nedostali."Haf, haf, haf!" krásně štěká
ten můj člověk. Panička mě pustí dovnitř. Tedy ne moje, ale Jirkova.
Vlastně, když o tom přemýšlím, tak je i moje. Otevřou se dveře, jak
na zavolání. Mohu radostně vběhnout do kuchyně. Tak takhle je to
s tím štěkáním na paničku. Nedávno to Jirka ještě vylepšil tím, že místo štěkání začal v chodbě za dveřmi mňoukat. Jitka přesto otevřela
dveře, protože věděla, že děláme blbosti.
Chci též touto formou pozdravit kamaráda Filípka
z Náměště nad Oslavou a paní Královou z Třebíče, zástupkyni ředitele
v rosické Základní škole paní Kroupovou, ze zvukové knihovny
paní Maloňovou, slečnu Janu z kina U osmáků, paní redaktorku Janu
Novotnou, předvychovatelku Jitku, cvičitele Milana, moderátora
Borka Kapitančika, kluky z Panského klubu, Hanku s fenkou En,
bývalé sousedy s malou Michalkou, přátele z Chrlic v Brně, paní
pedikérku Nikodémovou, běžce Pavla Žáru, a mou přítelkyni Jitku a
jejího bratra Rostislava, a všechny, co mě znají, dokonce i servírky
z pizzerie s panem provozním.
Mohu vám prozradit, že knížka je rozdělena na dvě části.
V první polovině se dozvíte prý moje hlouposti, o čemž se dá jistě
silně pochybovat. Zato druhá část těchto příběhů bude pikantní,
neboli unikum. Už proto, že ji budu psát já o páníčkových hloupostech.
Prosím čtenáře, aby četli pěkně od začátku a nikoliv od půlky.
Abyste měli obě půlky pěkně při sobě. Snad se nám podaří rozvlnit
hladinu stránek při vašem smíchu, při čtení.
Přeji tedy všem příjemnou zábavu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama