Bystřice pod Hostýnem

29. dubna 2016 v 11:57 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Bystřice pod Hostýnem
Moc rádi jezdíme na rekondiční pobyty. Opět jsme se dočkali
a pojedeme brzo s kamarádkou na celý týden do Bystřice pod Hostýnem.
Z toho důvodu jsem si již zakoupil nové botasky Prestige.
Jsou lehké, dobré a nepromáčí se. Samozřejmě je výborné botky
natřít sádlem. Hlavně jsou cenově dostupné a vyrábějí je ve Zlíně.
Právě do těchto končin brzy zavítáme.

Do odjezdu máme ještě pár dní.
Přijela na návštěvu Helča s Alfíkem. Chystáme se do klubovny
vodicích psů. Aniž bychom čekali nějaké překvapení, tak přišlo v podobě
dětí z umělecké hudební školy Jaroslava Kvapila v Brně, která
pro nás uspořádala koncert.
Synek cvičitele Milana hraje na housle i na zobcovou flétnu a celou
skupinku k nám do klubovny přivedl. Malí předškoláci vystoupili ve
veselém pásmu, ve kterém nám zazpívali a zahráli na různé hudební
nástroje. U první písničky s názvem Psí kusy měli na hlavičkách
čepice v podobě pejsků s dlouhýma ušima. Holčičky byly oblečené
v nádherných šatečkách a na nohou lodičky. César zaujatě sledoval
vystoupení a byl zticha jako pěna. Dokonce se přidali i dva hudebně
nadaní psi, aby děti doprovodili. Klobouk, jako slůně přišel na řadu
při písničce o slůněti pro štěstí.
Jeden z malých hudebníků nám předvedl i nástroj, jenž napodobí
dokonale zvuk slona. Byl to kontrabas, který jsme si hmatem prohlédli.
Nešetřili jsme potleskem, protože vystoupení nás pohladilo po
dušičkách i srdíčku. Než děti odešly, stačily se i pomazlit s našimi
pomocníčky, kteří se jim líbili.
Tady jen malá ukázka co jsme slyšeli:
Psí kusy, psí kusy, nic víc dělat nemusí
Nemá nic na práci, jen tu legraci
Novákovi mají dítko vydařené velice,
kouše boty, trhá boty, tahá dětem čepice.
Psí kusy psí kusy...
Haf, haf, haf. Haf, Haf, haf…
Po koncertě na nás čekaly venku už připravené překážky a pro
změnu psí kluci a holky šli předvést, v jaké jsou kondici. Nevím,
jestli by raději nedali přednost další skladbě na flétnu, při níž by si
radostně po svém zanotovali.
Dny do odjezdu na rekondici rychle utíkají. Dnes jsem nabalil
baťoh. Skoro nic s sebou neberu, ale těch třicet kilo na zádech je už
cítit. Tohle je ta daň cestování se psem. Jen polovina zavazadla je
pro něho. Vše zvládáme skvěle. Nastupujeme společně do autobusu
směr Bystřice pod Hostýnem. Tam i dobře dorazíme. Počasí nám
zatím přeje. Ubytujeme se v penzionu Sóla Gratia. Máme krásný
a velký pokoj, ale také parketovou barevnou mozaiku. Parkety se
sice líbí vidícím, avšak psům nikoliv. Zvláště Alfi je z toho nervózní.
Dokonce se netlačí do dveří, když se vracíme do pokoje. Takže jsme
ho i dvakrát zavřeli na chodbě. Panička ho volá a nestačí se divit, že
ji poslušný labrador neposlouchá. Jak by mohl, když je za zavřenými
dveřmi. Přijdeme na to docela brzo, takže je výtečník vpuštěn s radostí
za námi.
U baru je posezení, kde se často bavíme s ostatními účastníky.
Naše čtyřnohé kamarády samozřejmě bereme s sebou. A už slyším,
že si Césarek našel klacík. Udiveně se koukám, kde ho čmajzl.
"Jé, v krbu," zní hlas, který vypátral místo činu nejdříve. Přiblížil
se čas večeře, tak nic nezbývá, než naše chlupáče na chvíli zavřít do
pokoje. Po vydatném jídle si odpočineme a je potřeba jít ven.
Při venčení Hela objeví dřevěné schody do stráně. Hurá po nich,
kam vedou. Najdeme lavičku u altánku. Ten je u lesa a velké louky,
kde se naši miláčkové dobře vyběhají i klacíků z lesa užijí. Jakmile
se vrátíme, tak o krásném místě ostatním říkáme. Několik lidiček už
tam bylo před námi, takže žádný nový objev. Vůbec se neobávám,
že by Hela brzo nezabloudila a tím pádem něco nového nenašla.
Alfi šel na kobereček. Copak se přihodilo, že by zlobil? Nikoliv. Jen
při sledování televize nechtěl ležet na parketách a ulehnul na blízký
kobereček. Tam mu bylo dobře, jen si hlídal paničku. Večer je
prosluněný. Na spaní můžeme mít otevřené okno. Je tady nádherný
a čistý vzduch. Ráno nás sice budí řvoucí ptáci, jak už to bývá. Ale
vůbec nám to nevadí. Možná proto pospával César na ranní rozcvičce,
ovšem jen do té doby, než jsme budili buňky svého těla. To Cézi
vstal, v puse vodítko a doběhl ke mně. Poslal jsem ho na místo. On
však raději obcházel cvičence, aby si s ním někdo hrál. Na všechny se
usmíval, tím ukazoval, jak je společenský pes a jak neposlouchá. Po
pár dnech se hafan ukáznil a na určeném místečku v rámci možností
vydržel. Rozcvičky se konaly za zimní zahradou na zadní terase. Tam
byla hned u venkovních dveří vpravo bronzová slepice. Má spletené
copánky, hřebínek, zobák, křídla, ale ve předu má prsa. Je znázorněná
jako napůl žena a vlastně podle ní se penzion jmenuje. Pověst je
pohádková, tak jen ve zkratce. Slepice byla sama. Nebyla v kurníku
nýbrž ve městě. Aby se nějak uživila, začala chodit na staveniště, kde
ji krmili hodní zedníci. Ona jim dávala za to zadarmo vajíčka. Byla
sama, takže sólo a vajíčka snášela grátis. Proto, až se rozhodovalo, jak
nazvat penzion byl název na světě - SÓLA GRATIA.
Dnes je úterý a my vyjedeme na jedno magické místo.
K tomuto vrcholu nesměřují pouze kroky zbožných poutníků
z celé země, ale také vyznavačů neopakovatelných rozhledů do
blízkého i vzdálenějšího kraje. Řeč je o legendárním Hostýně, jinak
také Svatém Hostýně, místě, které je často označováno za "moravský
Říp." Dojdeme po schodech do poutního chrámu, kde se zúčastníme
mše.
Modlidba
Vzdávám tobě, Bože, dík za každý den
že žiji na zemi a jsem člověkem
že mohu vnímat krásu kolem sebe
nad níž se klene azurové nebe.
Že mohu přemýšlet, snít a mám duši
že mi srdce v těle pravidelně buší
že proudí a koluje v mých žilách krev
a v nitru slyším tichý, líbezný zpěv.
Jak krásné je žít a být člověkem
se srdcem plným citu a lásky
radovat se z drobné sedmikrásky
ač stár - být v duši dítětem.
Bože, naplň nitro blažeností
tu malou chvíli, co zem mě hostí.
Jdeme ven, kde ochutnáme svatou vodu přímo z pramene. Ten
zde podle legendy vytryskl a zachránil tak zdejší lid, který se ukrýval
před obležením Tatarů. Aby neumřeli žízní, tak se modlili k Panně
Marii a ta udělala zázrak. Navíc se rozpoutala bouře a blesky zapálily
stany Tatarů, kteří se rozprchli. Tolik úryvek z pověsti o pramenu.
Voda je chutná, studená, lahodná. Dokonce ji pil i Alfi. To je už co
říci. Po úvodním rozkoukání je třeba vyrazit vzhůru, minout církevní
stavby a sledovat blížící se objekt větrné elektrárny.
V jeho sousedství, na samém vrcholu Hostýna, se tyčí zdejší rozhledna.
Honosí se podobou kulaté kamenné věže, ne nepodobné
těm hradním. Byla totiž postavena v posledních letech 19. století,
kdy vládla obliba historizujících slohů, a je vysoká 15 metrů. Naše
průvodkyně nám poutavě popsaly dvě křížové cesty, které zde jsou.
Mohli jsme si osahat obrazce, které byly vytvořené z kamenů. Pejskové
se proběhali a zvědavě si taky vše prohlédli. "Stará křížová
cesta" pochází z počátku 20. století. Její provedení nebylo přijato příliš
s povděkem, zejména v kruzích, ovlivněných činností Katolické
moderny. Proto došlo k realizaci druhé křížové cesty, kterou navrhl
a spoluvytvořil věhlasný architekt a výtvarník Dušan Jurkovič.
Prohlídku jsme pomalu ukončili a celá naše skupina i naši čtyřnozí
kamarádi došli na zastávku, kde jsme chvíli čekali na autobus.
Odpoledne jsem na masáži. Jakmile dojdu k baru, tak se dozvím
nemilou věc. Césarek zlobil. Starší dáma, co je s námi, si dala pohár.
Nedojedla ho a položila na nízký stoleček. V tom vstal můj pes, který
dosud ležel a spatřiv zmrzlinku, ochutnal. Paní zoufalým hlasem hledala
pomoc u Helenky. Ta loupežníkovi řekla, že je to fuj a vyplísnila
mu. Nevím, co César na to, když mu nedovolili ochutnat jeho největší
pamlsek. Přestože zmrzlinka byla fuj, tak ji dáma nakonec dojedla.
Pak byla večeře a někdo měl ještě i to kafíčko.
Ve středu dopoledne jsme navštívili město v zahradách. To je
Bystřice, brána k svaté Panně. Prohlídli jsme si muzeum, které je
v zámku. Prošli si náměstí s jeho krásnou zelení a míjeli kostel sv.
Jiljí. Odpočinuli si ve zdejší cukrárně. Stavili se v prodejně nábytku
a ve světě ojedinělé továrně na ohýbaný nábytek, kterou založil Michael
Thonet. I když firma v průběhu let několikrát změnila majitele
i název, tradice výroby ohýbaného nábytku se v ní udržela až do
dnešních dnů. Určitě by si člověk něco vybral, kdyby měl dostatek
peněz. Neméně zajímavý je i místní hřbitov s hrobkou Loudonů nebo
hroby Fr. Ondrůška, H. Schwaigera, Fr. Táborského nebo dr. Vlasty
Fialové. Město se nám moc líbilo. Odpoledne si jdeme zaplavat a tak
po nových zážitcích z celého dne se nám krásně usíná.
Ve čtvrtek jsme se probudili opět do sluníčka, přestože meteorologové
nám slibovali škaredě. Nebylo teplo, ani zima. Tak akorát na
bloudění. Původně jsme chtěli jít novou cestou k altánku, abychom
se nemuseli šplhat do stráně. Nějak jsme nemohli najít tu správnou
odbočku, tak se nám nabízela úzká cestička, po které jsme se vydali.
Zavedla nás na okraj lesa. Mysleli jsme si, že dojdeme k altánu. Šlo
se dobře, i pejskové byli spokojeni. César bojoval s velkými klacky
a občas na ně i štěkal. Po delší době nám již bylo jasné, že se vzdalujeme
a že k altánu nejdeme. Jenže jsme byli zvědaví, tak jsme pořád
postupovali vpřed. Vždyť se můžeme po chvíli vrátit. Stále Hela
říkala: "Ještě pět minut, pak půjdeme zpět." Došli jsme na louku,
tak nic nezbývalo, než se pustit cestičkou k neznámému cíli. Tráva
byla vysoká, jen vyšlapaná úzká pěšinka. Po delší době konečně
vedle nás dřevěný plot, který signalizoval civilizaci. Cestička nás
dovedla až na silnici. Kdepak asi jsme? Helenka si myslí, že by to
mohl být Chvalčov, o kterém ji říkala průvodkyně Marta. Chvalčov
byl původně název části obce nad hospodou "Pod Lipami" (směrem
k Tesáku).
Chvalčova Lhota, jak říkají usedlíci "Lhotka", je část obce pod hospodou
směrem k Bystřici pod Hostýnem. Chvalčov, tak jak ho nyní
chápeme, vznikl spojením těchto dvou částí 19. srpna 1951 a vesnice
je dlouhá tři kilometry. Jestli se potvrdí tato skutečnost, tak se ještě
zaručeně dost projdeme. Přítelkyně se ptá jednoho pána a nemýlila
se. Víme, že obec je v údolí mezi trojvrším, tvořeným horami sv.
Hostýn, Kelčský Javorník a Obřany. Muž nám vysvětlil jednodušší
cestu nazpátky. Je sice delší, ale kráčíme po silnici k Bystřici. Potom
Helenka pro jistotu osloví dalšího pána, který projíždí vedle nás na
kole. Ten zastavuje a nabídne, že nás dovede zkratkou přes hřbitov
na chodník směřující k našemu penzionu. Tak jsme si udělali krásný
odpolední výlet. Kdybychom tuto cestu plánovali, tak ji určitě
nenajdeme. César odmítnul ráno granule. Daly se proto pod postel.
Dostane je až na večeři. Když jsme došli z toho našeho bloudění,
hned se vrhnul pod postel. Po chvíli vítězoslavně držel svůj úlovek.
Tenisák, který dostal od Helči. Granule ho vůbec nezajímaly. Mlsounek
si zvykl na lepší značku a tuto odmítal, nebo vždy něco nechal.
Alfi si rád přilepšil a přiběhl těch pár kousků zblajznout. Helenka
pronesla, že se již nedá nikde zabloudit a potvrdila svá slova vzápětí,
když se divila, jak je možné z další vycházky netrefit odbočku
k penzionu. Zase jsme se prošli o kus dál. Místo půl kilometru ušli
celý. Sedíme u baru v křeslech a průvodkyně Maruška nám přinesla
dvě nádherné kytičky lesních jahod. Asi byla u dvanácti měsíčků,
ale říká, že je natrhala na stráni, po které chodíme venčit naše psí
kluky. Jahůdky krásně voní a dobře si na nich pochutnáme. Nebojte
se, Césara na nich necítím. Po večeři jdeme na televizi. Počasí se
náhle změnilo. Začal vát silný vítr s vydatným deštěm. Do místnosti
vkročí vedoucí Věrka a oznámí, kdo má otevřené okno, ať ho jde
rychle zavřít. Přítelkyně běží na pokoj, ale už je do půlky vytopený
a hned měla plno práce. V noci se při bubnování dešťových kapek
na parapet dobře spí.
V pátek se počasí vůbec neumoudřilo. Musíme chodit s pejsky
ven a pak nastává jejich čištění i vypucování do sucha. Vycházky jsou
krátké, takže se neztratíme.
Večírek na rozloučenou je naplánován v hospůdce Na Vagóně,
kde mají pivo značky Holba a kde vám udělají i dobré jídlo.
Obsluha si užila našeho zpěvu i povídání. Dokonce jsme pěli i po
cestě domů. Ráno jsme si dobalili batohy a v dešti se přesunuli k autobusu.
Stojím opodál a bylo mi hlášeno, že můj pes je v zavazadlovém
prostoru. Tak ho volám. Dřív než uschováme všichni bágle, tak
César vlezl dovnitř vozidla.
Přivolávám ho. Bohužel jen moknu, ale pes nikde. Chlupáč byl
sice chviličku pod autobusem, tam na něj nepršelo, avšak pak si vlezl
dovnitř, kde je pohodlněji. Hela s Alfíčkem šli taky za ním. Chápu, že
zbytečně venku moknu a marně čekám na chlupáče, tak jdu pomale
do autobusu. César suchý, spokojený, vysmátý. Vůbec mu nechybím,
to je vděk. Hlavně že má Alfíka s paničkou. Taktéž od Hely dostal
dáreček v podobě tenisáků. Větší radost mu nemohla udělat.
Velké dešťové kapky nám bubnují do autobusu, který nás odváží
k domovům. Jak jsme blíž a blíž, tak je déšť drobnější, až docela ustane.
Můžeme si proto zvolat: Nazdar, sláva výletu, nezmokli jsme už
jsme tu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama