Velikonoce, aneb hody, hody, doprovody

23. března 2016 v 18:19 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Velikonoce aneb hody, hody, doprovody
Každá generace si myslí, že vše bylo za jejich mládí lepší a přátelštější. Vždyť
ano. Vezměme si Velikonoce. U našich bratrů Slováků se oblévá.

Přitom ani nemusíte
být v bezvědomí, jako, že byste omdlel. Jen jdete vesele kolem domu na mrskačku,
a děvčata na vás chrstnou kýbl vody. Příjemné se mi to nezdá, a přitom vám to tak
krásně šibovalo. Ještě v horku se polévání snese. Avšak když mrzne, to pak připomínáte
rampouch. Šílená děvečka si vás pak vezme domů, kde tajete.
Slovanský název svátku, Velikonoce, se vztahuje na "Velkou noc", v níž byl
Kristus vzkříšen. Na Velikonoční pondělí pro změnu mnoho mládenců zůstane bez
sebe. Prostě se ožerou. Takže napodobují Ježíše tím, že jsou poté vzkříšeni.
Jeden známý, kterého nebudu jmenovat, venčil na Velikonoční pondělí ráno
psa. Dopadlo to tak, že pes dorazil domů sám, a jeho páníček až večer. Připomínal
trochu svého psa, taky došel po čtyřech. Co se chudákovi stalo? Zastavil se vymrskat
svou kamarádku. Jenže popíjel a popíjel, až se opil natolik, že nemohl ani vstát. Vzniklo
to pouze z nevinné průpovídky. Budu tak dlouho pít, a když si stoupnu a zjistím, že
ještě můžu chodit, tak zůstanu, a budu popíjet klidně dál. Až zjistím, že chodit nemůžu,
tak zůstanu, až budu zase moci chodit. Hostitelka se zasmála a otevřela svůj dobře
vybavený bar. Co se dělo dál ani nemusím povídat. Mužský po pár hodinách nejenže
neuměl chodit, ale ani nemohl vstát. Slova proměnil v činy. Večer, když kráčel nejistým
krokem domů, mu prasknul řemen u kalhot, a tak se mu srolovaly tesilky až ke kotníkům.
Rychle si je natahoval, ale už to komentoval jeden co projížděl kolem něho na kole:
"Nač stahovat kalhoty, když je brod ještě daleko," šveholil cyklista za jízdy na
opilého muže.
Navíc za chvilku kolem kamaráda, který ještě byl pod vlivem alkoholu, projel
štěkající automobil.
"Haf, haf, haf!"
Chlap se tak lekl, až si z toho klekl, a došel domů, jako pes. Možná si i po
zbytku cesty zavyl. Srdce mu spadlo nízko. Zřejmě až do kalhot.
A co jinak nového? Ostříhali holého a chlupatý jim utekl. Můj kamarád Kato
vždy k tomu dodává: "čerta starého".
Tahle krátká mini komedie se přihodila ještě za bývalého režimu. Hluboko
v totalitě. O Velikonoční neděli jel vůz cizí značky přes náměstí Svobody v Brně. Hned
ho stavějí policisté. Příslušník jde k automobilu z levé strany. Elektronicky se pootevře
okénko. Orgán si vyžádá řidičský průkaz, technické osvědčení a občanský průkaz.
"Řidičák nemám a ani vozidlo není moje," ozve se špatnou češtinou
z pootevřeného okénka.
Orgán tuhle odpověď nečekal, ale ihned se vzpamatoval.
"Vy jste pil?" důrazně se zeptá muže sedícího ve voze.
"Ano," klidně zazní odpověď z automobilu.
"Víte, že u nás se nesmí pít, když řídíte?" snaží se ovládnout policista.
"Vím, a co má být?" se smíchem se zeptá cizinec.
Orgán se naštve a už burácí, že přijde o papíry a že mu tohle jen tak neprojde.
"Jako proč? Já přece nejsem řidič, ten je na druhé straně," stále klidně, i když
se smíchem praví muž z automobilu. Evidentně se baví. Policisté na sebe pohlédnou. Už
jim to došlo, že volant je na pravé straně a že kontrolovali spolujezdce. Přejdou rychle
na druhou stranu automobilu. Je jim trapně a jen letmo zkontrolují papíry mladé řidičky
a nechají auto co nejrychleji odjet. Druhý policista, co nekontroloval spolujezdce, se
plácnul do čela.
"Sakra, vždyť tadyma nemůžou jet! Leda že by měli výjimku," vyhrkne rychle.
S kolegou nasedají do služebního vozu a ze zapnutým majáčkem ujíždějí za vozidlem
cizí značky.
Oprášíme dávnou historku i betlém v kostele ve vesničce Křoví. Maminka pana
Studeného tam dělala kostelnici. Sloužit mše sem pan farář dojížděl z nedaleké Velké
Bíteše. Městečko je též zvané Betlém. Paní Studená poprosila svého syna o pomoc při
výzdobě kostelíčka před svátky. A takhle mi to kamarád vyprávěl:
"Souhlasil jsem, a tak jsme se se ženou pustili do práce. Na půdě fary jsme
objevili starý betlém, který potřeboval renovaci. Tu se nám zdárně podařilo realizovat.
Pak jsme z lesa přivezli stromky a vše nainstalovali do kostela, včetně elektrických
svíček a spousty ozdob. S uspokojením jsme si prohlédli hotové dílo a odebrali se s
Maruškou domů. Máma ještě vysávala koberce. Pak s napětím očekávala pana faráře
na kontrolu. Záhy se velebný pán dostavil, a dílo ohodnotil slovy: "No tetičko, ten váš
Láďa je úplný architekt." Pak se rozloučili a maminka spěchala domů vyřídit dobrou
zprávu.
Jenomže se jí to trošku popletlo a vyznělo to jinak. Povídala: "Ládíku, víš co
říkal pan farář? Že jsi úplný idiot."
To mě zarazilo, reagoval jsem podrážděně. Máma nato: "No, je to ten co staví
domy?"
Povídám: "Snad architekt?"
Máma se usmála a pokývala hlavou na souhlas."
Dlouho jsme se tomu smáli. Ale na omluvu Láďovy mámy mohu říci, že
některý architekt je opravdu úplný idiot. To se dá ostatně vidět v naší republice na dosti
místech.
Mého kamaráda Toníka jsem již zmínil, ale jeho psa Bojara zatím nikoliv.
Už tenhle skvělý pes sice dávno mezi námi není, ovšem jeho Velikonoce se nedají
zapomenout. Paní Macholánová dělává báječný koňak. Samozřejmě jste to uhodli, že je
to vaječný koňak. Báječný tedy také vždy je. Bylo teplo, a tak se pracovalo na dvorku.
Když byl koňáček hotový, musel se nechat vychladit. Všichni odešli domů, a jen pes
Bojárek se opaloval na jarním sluníčku. V tom ho něco praštilo přes nos.
"Čichám, čichám dobrotu. Musím se podívat, copak to asi bude. Odtamtud ta
vůně jde. Jedeš ty kočko od toho! Už to pohlídám. Toto voní. Jen trošičku ochutnám.
Hm, to je dobrota. Jen si trošku loknu!" Mlask, mlask. "Už rač nebudu, aby se to
nepoznalo. No, ale ještě si líznu."
Co vás budu napínat, chlupáč vše vypil. Jestli si někdo myslí, že někde ulehnul a usnul,
tak se hluboce mýlí. Bojárek totiž z toho měl pěknou opičku. Běhal po dvorku, chytal slepice a měl choutky dělat malá štěňátka. Ano, se slepicí. Když už ta drůbež dělala
pěkný povyk, vyšla ven paní Macholánová. Bojárek se nechtěl vzdát radovánek. Běhal
po dvorku, jak zajíc při honu, a občas i metal kotrmelce. Když paní domácí zjistila, že
báječný koňak vypil jejich báječný pes, tak ji bylo na omdlení. Slepice raději zavřeli
do kurníku a Bojara do garáže. Toník mohl zpívat: "Za tou naší garáží, Bojar na slepice
doráží". Nic ale nezbývalo, než si znovu udělat vaječný koňak. Přeji dobrou chuť a ať
chutná a nikdo vám koňáček nevypije.
Malí kluci, tak kolem deseti až dvanácti let dojdou na mrskačku.
Hned mezi dveřmi spustí:
"Hody, hody doprovodky,
dejte nám tak litr vodky.
Nedáte-li, tak vám poblijem všechny schodky!".
Kdepak je kouzlo svátků a radost z pomlázky a vajíček? Ta byla krásně malovaná a
děvčata se na kluky smála, i když dostala na zadek.
Některé dívky na Velikonoce naříkají, že jsou tlusté, a proto mám závěrem pro
ně pár rad.
Postěžovala si dívka, držící velmi přísnou dietu: "Nášup dostanu akorát tak o
Velikonocích!"
Co mohou říkat více korpulentní ženy?
"Já nejsem tlustá, jen tepelně izolovaná."
Děvčata, neblázněte s tou dietou. Chlap potřebuje mít ženskou, kterou má za
co chytit a ne vychrtlinu, která chrastí kostmi!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama