Jak jsem přišel o zrak

17. března 2016 v 14:11 | Jiří Maršálek |  Ukázky z mých knih

Jak jsem přišel o zrak
a
potažmo později k vodícímu psovi
Kdo bude čekat nějaký dlouhý životní osud plný zvratů, se zde v těchto řádcích nedočká. Měl jsem štěstí v neštěstí. Určitou dobu mě očička sloužila. O zrak jsem tedy přišel v pozdějším věku. Odcházel mi postupně od mých pětadvaceti let do jednatřiceti. Taková poznenáhlá smrt. Mohl jsem si na to pomalu zvykat, i tak to bylo hrozné. Jiní v té době dědili majetek, pole, lesy a rybníky. No a já zdědil špatný zrak, jenž nenávratně odcházel. Až odešel docela.
To jsem si ani v restituci nemusel o nic žádat. Ale upřímně vám řeknu, tohle si mohli nechat. Nevidět, to není o co stát. Vždyť skoro osmdesát pět procent informací vnímáme očima. Odumřel mi oční nerv a degenerace sítnice k tomu zajisté rychle přispěla. Chodil jsem i na pravidelné přeléčení do nemocnice u Svaté Anny. Ani tam nezabránili tomu, aby moje kroky nakonec hlídala bílá hůl.
Výhodou toho, že jsem přece jen viděl docela dlouho je to, že mám dobrou představivost. Umím si vše v duchu vybavit, jelikož jsem to viděl. Vím, jak vypadá slunce, rozkvetlá louka, různé stromy, zkrátka fauna i flóra. Poznal jsem barvy a další krásu, kterou nám tenhle svět přináší. Východ i západ slunce u jezera, oblohu s načechranými mráčky, noční oblohu s miliony hvězd. Viděl jsem na podzim barevné listí, pávy v zámecké zahradě na Konopišti, překrásné motýly i ptáky, barevné rybičky v jezírku, krásu mladých žen, dravou řeku s pstruhy a dalších tisíce věcí i živočichů. Ten, kdo neviděl od narození, si tohle vše těžko může přesně vybavit.
Děkuji za tu dobu, co mě moje očička sloužila.
"Dávej na toho muže pozor, on nevidí," napomene maminka své dítě.
"Jak to, vždyť kouká," řekne nechápavě děvčátko.
Jindy mám své oči zavřené.
"Ten pán jde a spí?" Otáže se chlapeček rodičů.
"Nespí, má bílou hůl, tak jen nevidí," pronese docela moudrý tatínek.
I proto nosí nevidomí tmavé brýle. Většinou mají své oči po operacích, nebo jim vadí světlo.
Nyní se koukám bez zraku. To je srdcem i rukama. Někdo si myslí, že se nám nevidomým vyvine nadměrně sluch. Není tomu tak. Jen ho umíme více využívat, než vidící lidé. Ti se především spoléhají na své oči, až pak na své uši. S klidným svědomím mohu napsat, že i když nevidomý, tak mnohdy vidím více než zdraví.
"Podej mi to, ať se na to kouknu," říkají slepí.
Je to běžné používat slova jako: Mrknu na to, viděl jsem to, no to koukám a jiné. Vidící se často zaleknou, když něco podobného řeknou nevidomému. Ale mohu vás ujistit, že se nás to nějak nedotýká. A sami i tahle slova používáme.
Jak jsem přišel k vodícímu psovi? Skoro jako slepý k houslím. Mám rád zvířata. Byl jsem dva roky na vojně u pohraniční stráže. Tam chodili s námi do služby psovodi se svými vlčáky. Spíše bych měl napsat s německými ovčáky. Proč mám rád zvířata?
Protože nepomlouvají, nezávidí, nelžou, nekradou, netouží po moci, neklaní se, nepřetvařují se, jsou zkrátka opravdová.
Jakmile jsem překonal stud chodit s bílou holí, tak chůze byla pomalá. Nebavilo mě jen tak procházet bez cíle. Kolemjdoucí se mně též spíše vyhnuli, aniž se mnou promluvili. Naštěstí opět začala fungovat v Brně škola vodících psů. Známá mě předvedla svého skvělého psa. Nemusel jsem dlouho přemýšlet.
Začal jsem navštěvovat tuto školu. Požádal si o svého budoucího kamaráda a pomocníka. Nemůžu napsat pomůcku, protože pes je přece živý tvor i když na úřadech se donedávna vedl, jako kdyby byl věc.
Ale ještě jsem neměl vyhráno, i když jsem splňoval všechny dané požadavky na budoucího majitele psa. Bydlel jsem v té době v penzionu. Tam mě mou pomůcku vodícího psa nedovolili. Musel jsem se tedy přestěhovat, až pak jsem dostal to chlupaté zlatíčko, které se jmenuje César. Je to můj první pes. Je pro mne nejlepší ze všech psů, co znám. César vodí Maršálka. Je nám spolu dobře. Jsme zřejmě oba na sobě závislí. Neuděláme jeden bez druhého ani krok.
Vím, že mě můj pes nikdy nezradí. Vždy mě rád uvidí i přivítá. Má mě rád, jako já jeho. Stará se na cestách o mě a já o něho. Zná mě kvůli němu i plno pejskařů, jak říkáme v této branži. Vždy se s námi zastaví. Nebo děti ze škol, kde jsme dělali besedy o nevidomých lidech. O tom, jak jim mohou pomoci i jak nevidomí žijí. Žáci se k nám později umějí též přihlásit. Tohle nás oba těší.
Trasy máme nacvičené. Musí je znát dobře nejen můj pes, ale i já. Nevidomý by měl mít dobrou prostorovou orientaci. Nefunguje to tak, že řeknu: "Jdeme do obchodu."
Pes reaguje na moje povely. Jdu-li do obchodu, musím mu dávat příkazy.
Například: "Césare vpřed!"
Rozejde se vpřed a vyhýbá překážkám. Jde stále, až dostane další povel.
"Césare, doleva!"
Odbočí na nejbližší odbočce vlevo.
Umí najít dveře, schody, přechod pro chodce a volná místa v restauraci či v dopravních prostředcích. Označí obrubník i překážku v cestě. Asi nejtěžší jsou pro naše pomocníky vysoké překážky, jako jsou větve stromů sahající do chodníků. Dopravní značky a schránky na dopisy, které jsou někdy špatně umístěné. Vlastnit psa je zodpovědnost. Musíte se o něho starat, mít na něho čas, krmit ho, chodit s ním na procházky, do veterinární ordinace, koupat ho i vyčesávat. Hrát si s ním a dávat mu svou lásku. Stává se členem rodiny.
Život je hned se psím klukem veselejší, zábavnější a kvalitnější. Můžete se též od něho dost naučit.
Césarku, díky moc, že jsi a že Tě mohu mít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama