César se představuje

19. března 2016 v 10:46 | Jiří Maršálek a César |  Ukázky z mých knih
Abych se vám představil. Jsem vodicí pes a jmenuji se César. Patřím
k plemeni zlatý retrívr.


Zdobí mě krásně kropenatý čumáček. To je památka na jednu
prašivou kočku, od které jsem dostal nemoc, která se mi vyhojila jizvičkami.
Podle toho mě hned každý pozná. Můj kožíšek má dlouhé
chlupy zabarvené do okru až karamelu. Takže čumáček a kolem očí
je barva grafitově černá. Úplně jako namalovaná.
V útlém věku jsem měl svou psí rodinu. Maminka se jmenuje
AMMY od Rajské struhy, má smetanovou barvu. Byla oceněna titulem
Český junior šampion.
Tatínek je DETRIT z Vlčích luk, zlaté barvy. Honosí se tituly: Šampion
České republiky a Národní vítěz.
Mám též sedm sourozenců. Zkusím je všechny vyjmenovat: Cora,
Cedrik, Carry, Carmen, Catrin, Connie a Cyr. Panečku to je chlupatého
štěstíčka a kotrmelců.
Bylo mi s nimi příjemně. Brzy mě však odvezli. Svěřili mě do opatrování
náhradní lidské mámě.
Nosívám ven na zádech vestičku, kde je napsáno, že budu vodicí
pes. Zatím nevím, co to znamená. Snad se důvod brzy dozvím.
Bydlel jsem tedy u paničky a nebylo to špatné. Ale dnes bych svého
pána nevyměnil ani za nic.
Těch dobrot co mi dopřeje a těch nádherných procházek v přírodě!
Vlastním pohodlný pelíšek. Dobře se mi můj dvounohý kamarád
o něho stará. Je to velký koš. Nechybí ani peřinka a natřepaný polštářek.
Neustále je tam vzorně čisto.
Páníček Jirka tomu říká loď.
Opravdu, když spím a zdá se mi, že pluji na širém moři, tlumeně
štěkám. Zvuk, který vydávám, připomíná smích. Poprvé jsme se viděli
s Jirkou na vánoční besídce ve škole pro vodicí pejsky v Brně. Náhradní
máma pečovatelka nás vzájemně představila. Je to muž středního
věku. Působil na mě dojmem malého kluka. Byl hravý, hladil mě, mazlil
se a vůbec. Už tehdy přeskočila mezi námi jiskra. Dalo by se říct, že
se jednalo o vzájemnou náklonnost. V tomto čase jsem ještě netušil, že
jednou odejdu od své mámy vychovatelky, kterou už zbožňuji.
Jako štěňátko jsem bydlel ve velkém městě, v Brně.
Naučil se slušnému chování, venčit se tam, kde se má, neštěkat,
nebát se hluku, jezdit dopravou a též základní povely. Dovádět s dětmi
a neublížit jim. To se mi líbilo. Děti jsou totiž hravé. Rády skotačí
jako já.
Nebo nosit aport mě náramně baví. Chodívali jsme do Lužánek.
Tam to bylo fajn. V parku běhalo plno kamarádů.
Pečovatelka, u které jsem bydlel, mi házela tenisové míčky. Dodnes
je miluji. Její manžel hraje hru zvanou tenis. Použité míčky mi
nosil.
Pokaždé je sloupnu a pak balónek mohu rozkousnout. Rád ho
systematicky ničím. S touto rodinou jsem rychle rostl.
Cestoval jsem též vlakem na Vysočinu, kde je nádherně. Tam
k mým koníčkům patří lov myší a prohánět se po loukách. Vše vypadalo
tak růžově až do určité doby.
Při dovršení mých dvanácti měsíců odcházím se učit do psí školy.
Tohle je něco nového. Tolik vrstevníků a též hodný pan cvičitel.
K mým spolužákům patřili: Asta z Kunštátského panství, Dollie
Blues Is Friendly, Arka z Habrtěnek, Sandy, Nero, Daja Akziz, Bella,
Ivo z Vavřineckých rákosin.
Dodnes se každých čtrnáct dní scházíme v naší brněnské klubovně.
Procvičujeme práci na překážkách nebo posloucháme přednášky
a sdělujeme si, cože je u nás nového. Jak žijeme. Chodí tam i Borůvka.
To je moje nevěsta. Též je zlaťák. Když dojde, máme oči jenom jeden
pro druhého. Těch pusinek, co si dáme.
Moje studium trvalo půl roku. Já se naučil další povely. Jak vodit
člověka, který nevidí a dělal jsem i zkoušky. Uspěl jsem skvěle. Mám
poslání.
Vzpomínám si, že se mi někdy nechtělo. Místo abych označil obrubník
a zastavil se u něho, tak jsem si před něho lehl.
Cvičitel se sice tomu zasmál, ovšem pak jsem to musel zkoušet tak
dlouho, až mi to šlo. Nedělat takové hlouposti.
Umím najít schody, přechod na silnici, místo k sezení, obcházet
překážky, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků, jezdit
vlakem, ale i po pohyblivých schodech. Vodíval jsem svého učitele
bezpečně. Označím mu dveře. Stoupnu si hlavou ke klice, aby ji hned
našel. Tak se to má. Za dobře provedený povel dostanu pochvalu
a pamlsek.
Ztratí-li nějakou věc, tak mu ji přinesu. Podám do ruky. Nejtěžší
jsou pro nás vysoké překážky. Přece jen jsme nízko nad zemí. Uhlídat
větve, které sahají do chodníku anebo novinovou schránku, je těžké.
Oči musíme mít tím pádem všude.
V té době za mnou chodíval také jeden člověk. Hrával si se mnou
a dával mi piškotky.
Mohu vám prozradit, že to byl můj budoucí páníček, který mě
navštěvoval a kamarádil se se mnou.
Jednou jsme i bydleli nějakou dobu dohromady u cvičitele, abychom
si na sebe zvykali a naučili se spolu pracovat. Po týdnu nás
dovezli do mého domova. Začal jsem poznávat nové prostředí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama